August Burns Red jedou. Dva roky jsou v hudebním průmyslu poměrně krátká doba, ale kapela z Pennsylvánie se s železnou pravidelností právě co dva roky vytasí s novým albem. A tak jakmile se pořádně naposlouchalo „Found in Far Away Places“ a odjelo se turné, už se pomalu začalo vnadit na „Phantom Anthem“. A i když jde už o sedmý kousek během dvanácti let, nedá se říct, že by se dostavila únava materiálu. Ba právě naopak.
Vývoj kapely šel hodně dopředu v roce 2009, kdy světlo světa spatřilo album „Constellations“. Najednou se z reproduktorů ozývaly i jiné nástroje, rozmanitější aranže a více či méně si August Burns Red pohrávali s myšlenkou, že přímočarý metalcore je ten tam. V podstatě od té doby se tento přístup kapely variuje v dalších deskách a vše vykrystalizovalo v až téměř experimentální placku „Found in Far Away Places“, jejíž doména byla v obrovské diverzitě jednotlivých stylů a žánrů. Někdo výraznější odklon kvitoval, někomu zase přílišné experimenty (zejména tedy předlouhé mezihry) nevoněly. Každopádně novinka „Phantom Anthem“ míří svou náladou a provedením zpět někam 5-6 let zpátky, kdy se sice již experimentovalo, ale na druhou stranu se čert držel svého kopyta.
Časy „Messengers“ jsou zřejmě již dávno pryč, ale v posledních letech vybroušený styl „technického metalcoru“ nabízí mnohem širší využití a práci s písničkovou strukturou. Na nové desce je sympatické, že kapela se z experimentálních vod vrátila zpátky na zem a zároveň si zachovala svou novou tvář. Tolik káraným mezihrám se dostalo výraznější péče a hlavně se jim v kontextu písně dostalo mnohem relevantnější pozice (např. „The Frost“ nebo „Coordinates“). Songwriting je zřejmě jeden z nejlepších, co kdy kapela vytvořila (hříchem by bylo nezmínit geniální kytarové vyhrávky). Písničky se plynule přesouvají od jednoho motivu k druhému, přičemž se naštěstí nezapomíná na doménu kapely – těžkotonážní riffáž a breakdownové vsuvky. Nechybí zvolnění, výrazná basa nebo různé polohy growlu včetně příspěvku Davida Davidsona, který se vytáhnul i v práci s kytarami („Lifeline“). Výsledný mix je možná nejkonzistentnější deskou v historii kapely. Slabá místa se sice najdou, ale ne natolik, aby rušila celkové vyznění nové fošny. Zkrátka a dobře „Phantom Anthem“ jede skvěle od začátku do konce.
Těžko vychválit nějakou písničku nad ostatní. I ta pověstná závěrečná vždy trochu slabší píseň má velmi silné momenty a rozhodně na desce nehraje druhé housle („Carbon Copy“). Jedinou vadou tak může být opět trochu vlažnější první poslech, protože se spousta momentů variuje a síla jednotlivých písní nabere až při opakovaném přehrávání. Najednou je úvodní „King of Sorrow“ smrští, „Quake“ jednou z nejepičtějších skladeb od kapely vůbec a „Generations“ sice nejdelší, ale za to možná nejkomplexnější a nejdospělejší nahrávkou v historii kapely. A přesně tento příměr jde na vrub i celé desky. Komplexnost, dospělost, vyzrálost a přesto stále dravost, inovace a sebereflexe. „Phantom Anthem“ zraje jako víno a pokud „Found In Far Away Places“ inkasovalo osmičku, tady musím dát o jeden kvalt víc.
|
