SCARLET VALSE - Reincarnation
Japonská kapela Scarlet Valse má na kontě jednu plnohodnotonou studiovku z roku 2014, jinak si ovšem libuje ve vydávání singlů, videí a „ípíček“. Letošek není výjimkou, pročež máme kromě singlu „Lunatic Mind“ k dispozici také EP „Reincarnation“, které je ovšem časově velkorysé, když vyjma pár minut dosahuje půlhodinové hranice. Ve tvorbě Japonců najdeme prvky typické pro tamější kapely, tedy občasnou koketerii s progem, někdy s blackem, kdy jsou interpreti většinou hrubě nezábavní, nad tím ovšem vítězí inklinace k vzletným melodiím, díky kterým už jsou spolky ze Země vycházejícího slunce daleko zajímavější. O partě Scarlet Valse je možné říct, že patří k tomu lepšímu, co z Japonska v poslední době vzešlo, když dokáže nabídnout obstojné motivy, jejichž chytlavost naštěstí nekazí ani zpěv. Zásadní partii v instrumentálním představení hrají klávesy, které rozprostřou působivé preludium hned v uvítací kompozici „Transmigration“, stejně jako ve varhanovém úvodu songu „Schwert“. Na komplexněji vyvedené písně je ale nutné chvíli počkat, a to až do čtvrté položky „Neo Sanctuary“, která sice nejprve vykrádá „Black Diamond“ od Stratovarius, poté si však najde vlastní cestu, včetně funkčních slokových, potažmo refrénových linek. V kusu „Virginal Blood“ potěší dynamicky naspídované sólo, paletu skladby „Phoenix“ pak rozprostře nádherný úvodní motiv, který se opakuje v chorusovém partu. Elektronické chuťovky v opusu „Everlasting Life“ znamenají rozloučení za jistě ne výjimečnou, ale poměrně slušnou nahrávkou. Máte-li v oblibě japonský power, v podstatě nemáte nad čím váhat.
6/10
YouTube ukázka - Reincarnation
SUNWALTER - Alien Hazard
Vždy rád slyším, když se powermetaloví autoři uchylují k zakomponování elektronických prvků. Přijde mi to jako nápadité osvěžení dávno zajetých postupů. Ruská parta Sunwalter v tomto ohledu slibuje mnohé, neboť hudebníci nazývají svoji tvorbu jako „sci-fi metal". A skutečně, intro obsahuje zvuky jako z kultovního českého seriálu „Návštěvníci“, syntetické variace dopují také úvod první písně „Gren´n´Grey“, potud je všechno zcela v pořádku. Problém nastává v rovině ostatních nápadů, které už jsou, obávám se, dosti běžné. Kombinace ženského vokálu s growlingem znamená zpestření pouze v případě mimořádně povedené kooperace, linky musí jiskřit chytlavostí, mezi pěvci by měla sálat chemie. Ta zde sice jakžtakž funguje, skladatelská invence ovšem zaostává a ruská kapela tak nakonec zapadá mezi širé konkurenční lány. Silnější kompoziční klasy nicméně občas přece jenom vykouknou, např. v hezky zhoupnutém refrénu svižné skladby „Birth Machine“, dynamické motivy najdeme také v kusech „Message From Nowhere“ a „Drilling The Ice Of Europa“ (kytarové vyhrávky se zde opravdu povedly), další z lepších refrénů pak nabídnou příspěvky „Planetary Protector“ a „Red Shift“. Pochválit je nutné také dobrý sound a samozřejmě elektronické hrátky, jež se naplno rozohní v závěrečné kompozici „Nibiru“. Ta znamená novou techno-verzi debutového songu, ve které metal zcela ustupuje tanečním rytmům, což jakoby paradoxně autorům vyhovovalo mnohem více, skladba má švih a výbornou energii, kytarová sóla si skvěle rozumí s techno-podkladem a celkově jde o nejlepší moment alba. Člověka tak nutně napadne, jestli by se podobnou cestou neměli ruští hudebníci ubírat daleko intenzivněji a fúzi s power metalem prohloubit minimálně na úroveň „fifty fifty“.
6,5/10
YouTube ukázka - Birth Machine
IVAN GIANNINI - One
Italského zpěváka Ivana Gianniniho leckdo zná z jeho účinkování u melodiků Derdian, od kterých před dvěma lety odešel, nicméně nedávno se k této partě opět vrátil. Ivan mezitím nezahálel a jal se tvořit sólové album, jež nese název „One“ a já můžu s radostí konstatovat, že na něm v podstatě pokračuje melodická krasojízda známá z Gianniniho domovského působiště, zároveň však dochází k jistému umírnění a zároveň sympatickému odkrytí autorových niterných pochodů. Neděje se tak ještě v úvodních skladbách „Shambala“ a „Zephir´s Run“, které nabídnou rychlé tempo, hezké refrény či neoklasické hrátky, pomalejší rytmy následují hned poté, v písních „Zero“ a „Lost“. V první jmenované zaslechneme nevtíravě táhlé tóny, jež mimochodem připomínají obdobně tklivé a skladatelsky noblesní momenty z loňské řadovky Brazilců Almah, druhá více sází na baladickou, avšak o něco méně chytlavou stavbu. Metalová dynamika se opět rozpohybuje v kusu „Holy Nothing“, sloky nicméně rychle zajedou do klidných vokálních zákoutí, následné refrénové klenutí pak patří mezi nejlepší momenty alba. Průměrnější chorus naopak lehce přibrzdí speedmetalové chutě příspěvku „Into Another Space“, závěrečná smyčcová gradace ovšem zase patří mezi velmi lahodné momentky. Další křehký obsah nabídne „Andromeda“, nicméně zde už absentuje vyšší emoční přenos, proto je dobře, že se závěr nahrávky nese v hitově rockových („Silver“), potažmo symfo-powermetalově rozzářených nuancích („Will My Heart Cry Once More“ s nádherně vypointovaným sólem). Možná mohly být některé refrény chytlavější, možná některým skladbám chybí k lepšímu výsledku pověstný krůček, celkově je však možné mluvit o sólovém debutu italského zpěváka ve víceméně lichotivých formulkách.
7/10
YouTube ukázka - Zero
|
