Už jsem zřejmě pochopil význam názvu Trivium. Tři členové kapely jsou totiž v sestavě stálicemi již přes deset let, kdežto jediným fluktuačním faktorem je vždy pozice bubeníka. Za škopky tak za poslední tři roky usedl již čtvrtý bubeník a díky bohu, byla to volba více než správná. Alex Bent totiž zvládá veškeré možné polohy od ultrarychlé dvojšlapky přes technické finesy až po ďábelské blast beaty s lehkostí sobě vlastní…a ano, přesně takové hraní novinka kapely Trivium vyžaduje.
Je to skoro až návrat ke kořenům. Psal se rok 2009 a Trivium sklízelo ovoce z velmi úspěšného alba „Shogun“. Končí ovšem dosavadní bubeník Travis Smith a začíná neslavná éra kapely, kdy se kromě pár známých singlů spíše experimentuje, převažuje čistý vokál, skladby se zklidňují a míří stále více do mainstreamových vod. Letos se ovšem do kapely přiřítil Alex Bent a najednou se nachází ztracené dvojče kdysi přelomového alba „Shogun“. „The Sin and the Sentence“ má říz, energii, rychlost a skladby dlouhé přes pět minut nenudí, protože se v nich vystřídá hned několik poloh a nápadů, které spolu vydatně komunikují a vytváří příkladnou dynamiku a sinusoidu poslechu. Melodie a harmonie vždy v tu správnou chvíli dopadnou na úrodnou půdu, neboť se po většinu času jede ve vysokém tempu a atakují se thrashové a deathmetalové postupy, což je po unylých příspěvcích z minulých let jako balzám na duši. Vrací se také samozřejmě growly, které patřičně okoření tvrdší instrumentální složku.
Úvodní titulní skladba s přehledem strčí do kapsy minulé album svou dravostí, tahem na branku a melodickými linkami, a to pěveckými i kytarovými. Vrací se snad vše, co Trivium proslavilo a kapela je najednou jako politá živou vodou. Stačí si vybrat, jestli spíše holdujete návykové hitovce „The Heart from Your Hate“, závěrečným tklivým kytarovým dvojhlasům v „Betrayer“ nebo refrénu „Other Worlds“…nebo je libo tvrdé mezihry v „Sever the Hand“, šílené kytarové běhy v „Thrown into the Fire“ či závěrečné házení hlavou v „The Sin and the Sentence“? Písničky nejsou až na pár výjimek nikterak repetitivní či nudné. Většinou skladby obsahují skvěle vyvážené pasáže, kde se střídá tvrdost a rychlost s melodií a harmonií nebo se často pracuje s bohatými aranžemi v mezihrách, které patřičně ozvláštní zajetý systém sloka-předrefrén-refrén. Pochválit zaslouží kromě bubeníka i kytarová sekce propracovanými sóly počínaje a tvrdými riffy konče.
Recenze na minulé album končila ve smyslu, že nemá cenu nad kapelou lámat hůl. Resuscitace Matta Heafyho a jeho poddaných dopadla na výbornou a pokud holdujete desce „Shogun“, novinka „The Sin and the Sentence“ vám vykouzlí pořádný úsměv na rtech. Teď už jen prosím žádné šarády na pozici bubeníka a udržet si navrácený zajetý styl, protože to bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké kapela za poslední dekádu udělala.
|
