Jako by již samotným názvem nového alba „Play II Win“ chtěla německá hard rocková parta Phantom 5 charakterizovat jeho obsah. Stejně jako v případě loňské vydařené eponymní prvotiny stačí připomenout čtveřici jmen, která se opět sešla ve studiu – Claus Lessmann, Michael Voss, Robby Boebel, Axel Kruse. Sestava je téměř stejná (vypadl jen basák Francis Buchholz), autorský rukopis neměnný, melodický hard rock těmhle osobnostem koluje v žilách už léta, hitový potenciál zůstává. A tak vlastně se i dá počítat s tím, že Phantom 5 ani nemají čím překvapit (ostatně, asi by to ani nebylo ku prospěchu věci).
Phantom 5 tedy plně pokračují v tom, s čím začali na debutu a s čím se vlastně prezentovali již dlouhá léta předtím v Bonfire, Mad Max, Casanova, Frontline či Jaded Heart. Co je nejdůležitější, z jejich živé hudby ani na moment nečpí staroba, i přes to, že se nevyhýbají (a jsem přesvědčen, že zcela záměrně) stylovým klišé, neprosákne do jejich postupů obyčejná rutina, nezaměnitelný hlas Clause Lessmanna zní stále velmi svěže (a pochopitelně, že díky jeho charakteristickému zabarvení si mnohokrát vzpomenete na silná léta Bonfire, což především při srovnávání s letošní silnou deskou bývalé Clausovy domovské kapely – mimochodem, ta je přece jen o ždibec atraktivnější - je poměrně pikantní).
O autorských schopnostech Phantom 5 asi nejlépe svědčí fakt, že při prvních posleších si dost možná řeknete, že to je další velmi dobrá, byť možná trochu obyčejná hard rocková deska kapely, jejíž debut (snad tím, jak vyzývavá očekávání budila ohlášená sestava) byl přece jen na první poslech chytlavější. Postupem času, především zásluhou živočišně chytlavých kytarových motivů, které jsou aktuálně tím nejčerstvějším kořením Phantom 5, daleko víc než potenciální hitovost zaujmou právě rafinované vyhrávky a detaily, dokreslující chytlavé refrény. Na kterou z písní vsadit? Stačí vybírat namátkou, z refrénu asi nejsnáz spadne do uší „Child Soldiers“, s dokonale vtahujícím úvodním riffem, skandovatelným sloganem, silnými sbory i přesvědčivým kytarovým malováním, spolehlivě zaujme pulsující „Crossfire“, díky špetce syrovosti lehce se vymykající zbytku alba, závěrečná baladická „Reach Out“ se smyčci a piánem představí Clause Lessmanna v jeho tradičn2 dokonalém emotivním rozpoložení. Ale sáhněte klidně po čemkoliv jiném, z téhle vyrovnané kolekce nelze vybrat špatně.
Inu, proč staré psy učit novým kouskům, když ty osvědčené jim jdou naprosto precizně a s elegancí od ruky? Taková je „Play II Win“, která příznivcům osvědčených pořádků a postupů v klasickém melodickém hard rocku určitě kápne do noty. Sázka na jistotu, která spolehlivě vyšla.
|
