Rakouští Serenity jsou zjevně v laufu. Jen první dvě alba stihli vydat v kratším odstupu, než aktuální album „Lionheart“ od loňského „Codex Atlanticus“. Nicméně tehdy se ještě nepouštěli do monotematických počinů, tak jak je tomu v posledních dvou letech. Že právě koncepční alba jsou pro měkce výpravný power metal se symfonickými a progresivními šlahounky téhle party ideální, se ukázalo již v loňském roce a tak není divu, že se Serenity opět vrhli zpracovávání historických reálií (jakou jinou tématiku také zvolit, když máte v řadách kapely studovaného historika), vsadili na příběh anglického krále Richarda Lví srdce, proslaveného mimo jiné díky křížovým výpravám, reálie obohatili vlastní představivostí, a ve stejném týmu (tedy bez změn v sestavě a v kooperaci s producentem a spoluautorem Janem Vacikem, se kterým tentokrát přijal hostování na desce i jeho spoluhráč ze Serious Black Bob Katsionis) plynule navázali na loňské vyprávění o Leonardu da Vincim.
To znamená, že veškerá poznávací znamení kapely zůstávají beze změn – ultramelodičnost, výpravnost, elegance, dramatičnost, gradace skladeb, příjemně vyvážený zvuk, ve kterém sametově měkký hlas Georga Neuhausera dokonale ladí s lehce útočnou kytarou (Serenity občas dovedou parádně kousnout), nadýchanými orchestracemi i akčně sytou rytmikou, beze změn je i nekonečná autorská pestrost, přinášející dostatečně bohatý a rozmanitý děj, který bez problémů dokáže naplnit celou délku alba (oproti předchozím počinům je však necelých pětapadesát minut pro Serenity poměrně skromná porce). Díky tomu si lze odškrtnout tradiční romantické duety (jedinou výraznější změnou tak je vlastně vyplňování položky u ženských hlasů, tentokrát vypomohly Katia Moslehner a Federica Lanna, v nepříliš častých, ale o to výraznějších agresivních vstupech pak Georgovi tvoří kontrastní vokální opozici Fabio D`Amore a Jan Vacik), úžasně splavné melodické skluzavky, propracované ukličkované detaily i přímočařejší úderky. Jako ideální ochutnávku lze doporučit kompletní kolekci, zdůraznit si však dovolím vzletně optimistickou adrenalinovou„Rising High“ se silným sborem a divokým kytarovým sólem, pompézní „Eternal Victory“ s heroickým refrénem a ohromně chytlavou (téměř) a capella pasáží, orientem provoněnou kontrastní - ve slokách kandidující na nejhrubší položku, v refrénu je pak tradičně nadýchaná - „The Fortress (of Blood And Sand)“ s romanticky piánovým ocáskem, či komplikovanější finále „The Final Crusade“, dokonale prezentující veškeré výše zmíněné základní kameny tvorby Serenity.
V duchu údajného výroku krále Richarda: „…od Ďábla jsme přišli a k Ďáblu se vrátíme…“ je tohle ďábelsky chytlavá muzika. A i když se s „Lionheart“ kapele nepodařilo překonat předcházející desku (na vině je především - zcela v duchu tvrzení o minulém albu, že je prakticky nemožné, aby se kapela při zachování svého stylu mohla nějak vylepšit či posunout dál – určitá předvídatelnost), Serenity opět nabízejí velmi silný příběh a maximálně silnou hudbu.
|
