Před dvěma lety byl skladatel, klávesák a kytarista Anton Kabanen odejit z kapely Battle Beast. Dle jeho slov se tomu tak stalo za nejasných okolností, spoluhráči se prostě takto rozhodli a bylo. Fanoušci ale nemusí být smutní, Kabanen, zřejmě hnán emotivním adrenalinem, v podstatě vzápětí nastartoval novou partu Beast In Black, která plynule navazuje na Bojovou bestii, i proto, že Anton měl naskládáno do foroty. Hudebně tak vznikl víceméně totožný spolek, s jednou podstatnější výjimkou, jež se udála na pozici vokalisty.
V tomto ohledu totiž Kabanen projevil mimořádný vyhledávací talent, který by mu mohli závidět přední skauti v NHL. Zlanařil totiž Řeka Yannise Papadopouluse, jenž už dlouhou dobu válí v partě Wardrum, nicméně je pravda, že i navzdory jeho skvělému zpěvu a neméně zajímavé hudbě se zatím těmto Řekům nedaří prorazit do širšího povědomí. Nové angažmá by tomu mohlo teoreticky pomoct, jelikož kolem Beast In Black je mnohem větší marketingový humbuk, k čemuž zásadně pomáhá toho času nejvlivnější vydávající firma Nuclear Blast. Neznalí posluchači by se tedy mohli začít hlouběji zajímat o řeckého pěvce, objevit Wardrum a zjistit tak nečekanou skutečnost. Totiž, že původní Yannisovo působiště je po hudební stránce o poznání zajímavější.
Kabanen určitě nepostrádá jistý kompoziční talent, kráčí však víceméně po povrchu, přičemž se tuto strategii snaží zakrýt všeobecným instrumentálním halasem. To v power metalu samozřejmě není nic neobvyklého, vzpomeňme jenom na nedávnou novinku švédských Bloodbound, problém je v menší chytlavosti Kabanenova rukopisu.Většina skladeb jede ve šlapavém polotanečním rytmu, do něhož je vsazen náležitě výbušný, avšak nikterak pamětihodný refrén. Kladem jsou každopádně nápaditější (nejen) sólové variace, jejichž kořením se staly všemožné synťákové hrátky, kterým řada fanoušků nemůže přijít na chuť, já je naopak vítám a volám po ještě větší metalovo-elektronické fúzi, zhruba ve stylu songu „Crazy, Mad, Insane“, jež se právě díky tomu nejvýrazněji vymyká nad okolní playlistové položky a přináší kýžený punc jedinečnosti.
K obecně chytlavějším momentům dále patří skladba „Blind And Frozen“, jednak proto, že je teprve druhá v pořadí a zmíněná šlapavá disco-rytmika ještě není oposlouchaná, jednak se v ní nejlépe podařilo sladit oslavně spektakulární motivy, včetně fanfárově gradujícího sóla. V takových okamžicích nám možná přijde na mysl nejznámější hitovka švédských Europe (viz navazující kus „Blood Of A Lion“), potažmo Edguy a jejich „Vain Glory Opera“ (hymnický pochod v „Eternal Fire“). Nejdravější příspěvek alba nese titul „Zodd The Immortal“, ten ale pro změnu evokuje Primal Fear, ať už nekompromisním slokovým tahem, tak vzletným refrénem, jehož první část je v podstatě čórkou skladby „Nuclear Fire“. Z toho vyplývá, že ani kompoziční osobitost není Kabanenovou silnou stránkou.
Naštěstí je zde Yannis. Tedy naštěstí…daleko raději bych tohoto mimořádného zpěváka slyšel v nějakém rafinovanějším spolku, kde by byla kvalita hudby (a textů) úměrná jeho hrdlu. Nicméně v Kabanenově područí má alespoň možnost se všemožně vyřádit, a také toho beze zbytku využívá. Je schopen splnit nejvýstřednější přání svého principála, včetně polohy ve zmíněné písni „Blind And Frozen“, kdy zřejmě nechal koule ve studiové šatně, aby se mu podařilo docílit čistě ženského a zase prvotřídního zpěvu. Jindy ječí jako Halford (nebo Scheepers, viz „Zodd The Immortal“), nebo dokáže hladit duši jemným projevem ve vkusné baladě „Ghost In The Rain“. Ta znamená příjemné osvěžení schématického playlistu, jenže stojí až v jeho samotném závěru, takže se nakonec stejně nic moc dramaturgicky nemění. Chtělo by to víc podobně odlišných kompozic, takhle se album pocitově slévá do jednoho nabušeného halasu, po kterém je hlava jako vymetená a duše zeje prázdnotou.
|
