Po loňské výměně zpěváka a bicmena se u švédských hříšníků Witchery evidentně hnuly ledy, jelikož kapela servíruje novou studiovku pouhý rok po předešlém zářezu „In His Infernal Majesty´s Service“, na který si přitom fandové museli počkat plných šest let. Hudební návaznost je přímo úměrná tomuto krátkému časovému úseku, což v praxi znamená sestup do hlubokých pekel, a to rovnou do kobky, kde satan se svými chlupatými kumpány pořádá blackened-thrashovou párty, přičemž na vše odborným zrakem dohlíží navždy 38letý Quorthon.
Nelze si proto přát lepší začátek, než jaký předvede intro „Legion“, které nájezdovými riffy a zlověstně chrastícími činely silně evokuje pecku „Hell Awaits“ od Slayer. Poté ale překvapivě nevzplane brutální rytmický prasopal, vše se naopak zklidní k plíživým tempům položky „True North“ (jenom tento název na YouTube spolehlivě zajistil několik tisíc kliků navíc), do něhož zvou klávesy hostujícího Nielse Nielsena, poté se přidají bzučící blackové kytary, nechybí však ani průniky chladných záhrobních melodií. Ještě rozvážněji postupují tóny navazující skladby „Welcome, Night“, která už naplno vyvolává démona původního norského blacku. Jde o vskutku nečekaně klidný start nahrávky, pomalým rytmům ale nelze upřít jistou dávku vtahující uhrančivosti.
Osobně si ovšem daleko víc užívám aktivnější instrumentální hemžení, třeba takové, jaké předvede punk´n´blackově rozvášněný flák „Of Blackened Wing“, potažmo velmi podobný štych „Amun-Ra“, nebo hned navazující zásek „Seraphic Terror“ s ďábelsky odříkanými zpěvákovými frázemi. Nutno však zmínit, že jakkoli se tyto rychlé příspěvky dobře poslouchají (nutno k nim doplnit ještě závěrečný, thrashově odsekaný kus „The Alchemyst“) a dynamicky osvěžují playlist nahrávky, v rámci žánru patří k víceméně běžným a nikterak překvapivým kompozicím. Vedle thrashe zažívá totiž boom také styl, kterým se prezentují Witchery, což jim úplně nehraje do karet, jelikož mladá krev nových uskupení mnohdy vře s větší dravostí a nadšením. Nijak objevně pak nevyznívají ani dva po sobě jdoucí songy „A Faustian Deal“ a „An Unexpected Guest“, které koketují s (bezmála) disco-rytmikou, což ale nemůže překvapit nikoho, kdo slyšel fošnu „Rebel Extravaganza“ od Satyricon (ta podobnost je do uší bijící). Výsledek je tedy, stejně jako v případě předešlých alb, poněkud sporný a spíše umocňuje dojem, jakoby této původně tak svěží kapele v posledních letech nenávratně odjížděl vlak, ve kterém si v pohodlných kupé hoví skupinky mnohem zajímavějších skladatelů.
|
