„V roce 1960 jela čtveřice teenagerů kempovat k jezeru Bodom. Tři z nich byli uprostřed noci ubodáni k smrti a mladík, který přežil, zešílel a skončil v blázinci. Tvrdil, že viděl Grim Reapera.“ Tato stará událost dodnes provokuje uměleckou imaginaci, předloni kupříkladu vedla k natočení hororu Bodom, o dvě dekády dříve pak k pojmenování nové finské kapely. Název Children Of Bodom zněl snad každému divně nebo rovnou směšně (nebyl jsem na tom jinak), po poslechu muziky ale většina lidí rychle měnila názor. Začalo být zřejmé, že tady pro nějaké pošklebky nebude místo a že zde naopak vzniká cosi ojedinělého a výjimečného.
Startovací bod této slovutné kapely je ale nutné hledat ještě dříve, konkrétně v roce 1993, kdy dvojice mladíků (nebo spíše dětí - oběma bylo čtrnáct let) založila spolek Inearthed. Jednalo se o bicmena Jasku Raatikainena a jistého Alexi Laiha. V té době asi nikdo netušil, jaký potenciál se ukrývá právě v tomto drobném klukovi, jaká silná tvůrčí a muzikantská osobnost se z něj postupem času vyvine. Nejprve ale bylo nutné chvíli čekat, o Inearthed se dlouho nezajímala žádná vydavatelská firma, což lezlo hudebníkům krkem (ano, už v tomto raném věku), Alexi dokonce dle svých slov nejméně dvacetkrát odešel, vždy se ale dokázal vrátit, neboť ho ke kapele „táhlo cosi tajemného“. Na druhou stranu se není moc co divit, trojice demo-nahrávek, kterými se pánové v polovině devadesátek prezentovali, zatím nenesla příliš důkazů pozdější brilance, a těch pár zajímavějších momentů spolehlivě zabil prasácký zvuk. Nicméně je vhodné zmínit, že na prvních dvou kraťasech Laiho skřehotal ještě více blackově, stejně přímočará pak byla i muzika, což souviselo s Alexiho oblibou daných žánrů (tehdy v podstatě nic jiného než death a black neposlouchal). Silnější melodické pojetí – stejně jako vokální posun – je možné vystopovat až na třetím demu „Shining“, a zejména pak na splitku „Children Of Bodom“ z roku 1997.
Na tom se představilo trio sebranek, konkrétně Cryhavoc, (finští) Wizzard a samozřejmě Children Of Bodom, kteří si změnili název z taktických důvodů (dokonce se na oko rozpadli), aby se vyvázali z původní nevýhodné smlouvy, k níž se nakonec přece jeom dopracovali, a mohli bezstarostně přejít k labelu Spinefarm Records, jenž o kapelu bystře projevil zájem. Alexiho spolek – již s basákem Blacksmithem, klávesákem Wirmanem a druhým kytaristou Alexanderem Kuoppalou - na splitku představil stejnojmennou skladbu, která je dnes důvěrně známá, právě proto, že již nese typicky barvitou a jedinečnou instrumentaci. Těžko říct, kdy přesně došlo k tak dramatickému autorskému posunu, mezi třetím demem a splitkem neuplynul ani rok, nicméně stalo se a metalový svět byl díky tomu definitivně bohatší o další mistrovskou kapelu, což naplno potvrdila její debutová fošna „Something Wild“.
Ta vyšla 16. února roku 1997, nejprve lokálně pod hlavičkou Spinefarm, o čtrnáct měsíců později pak celosvětově pod štítem firmy Nuclear Blast, jejíž „skauty“ zaujali pánové z COB na koncertě při předskakování Dimmu Borgir. Není se co divit, jen málokoho totiž mohla nechat v klidu dravá produkce kapely, potažmo obsah prvního alba, na kterém bylo ke slyšení něco opravdu mimořádného. Jistě, nadžánrové melodicko-agresivní hudební prolínání, ve spojení s osobitým skladatelským rukopisem, nebylo úplně nové, vzpomeňme jenom na Brity Bal-Sagoth, nicméně i tak je vhodné mluvit o vlití mohutného pramenu nové energie do širých metalových moří, neboť až teprve COB vše dovedli k dokonalosti. Přitom dopředu nebylo nic na 100% přichystáno, už vůbec ne vykalkulováno, Alexi se svojí partou prostě nastoupil do studia a do jisté míry improvizoval, částečně hudebně, téměř úplně pak lyricky (text byl napsán pouze k songu „Touch Like Angel Of Death“). Důraz byl kladen hlavně na spontánnost, neboli slovy Alexiho: „Opravdu jsme si nedávali na čas. Nehodlali jsme se ve studiu příliš rozcapovat, aby vše neztratilo na intenzitě, nemluvě o penězích.“ Dlužno dodat, že pobyt ve studiu kapele zabral pouhý týden.
Album „Something Wild“ je každopádně velkolepou přehlídkou nespoutané energie a extrémní dávky instrumentální ekvilibristiky. Jak se totiž brzy ukázalo, Alexi nebyl jenom schopný skladatel, ale také kytarista (umí ovšem zahrát i na klávesy, viz např. závěrečná skladba debutového alba), k jehož talentu postupem času začalo vzhlížet čím dál větší množství metalistů (v současnosti jej řada z nich cituje jako hlavní inspiraci), stejně jako kritiků, kteří Laiha pasovali na přední místa všelijakých žebříčků, včetně těch týkajících se nejrychlejších nebo nejlepších kytaristů všech dob. Jeho mistrovství plně potvrdí hned úvodní debutová skladba „Deadnight Warrior“, ve které se staneme svědky všeho, co charakterizuje (zejména první tři) alba COB, tedy královsky bohaté, snad až marnotratné porce hudebních nápadů, riffů, přechodů, kudrlinek, nájezdů, kliček, vyhrávek nebo sól, velmi často prezentovaných formou souboje mezi kytarou a klávesami. Tato směsice přitom protíná několik žánrů, z nichž nejvýrazněji do popředí vystupují thrash, symfo, neoklasický power, death, black a samozřejmě heavy metal (všichni členové kupříkladu obdivovali Manowar), vše ovšem v dominantním područí agilního melodického elementu. Konkrétní stylové zařazení každopádně není možné a hlavně nutné, v tomto případě by totiž jen nemístnou formálností svazovalo svobodomyslně neuchopitelnou Alexiho hru.
Kus „Deadnight Warrior“ lze rovnou pasovat na nejlepší moment nahrávky, a to hned vedle dynamicky neodolatelné jízdy „Lake Bodom“. Mimochodem, texty COB se zdaleka netočí jenom kolem události popsané v úvodu této recenze, většinou jde o popis vnitřních autorových pochodů, a když už přece dojde na jezero Bodom (v pozdější etapě už opravdu spíše z nutnosti), nechává se výhradní písař Alexi unášet vlastní fantazií, jejíž imaginace nikterak nesouvisí s daným incidentem. V položce „In The Shadows“ nás čtyřstrunné bublání dovede k blast-beatové vybíjené, přidají se mohutné orchestrální průrazy, jiskřivé melodické vyhrávky, mámivé neoklasické třpytky (Laiho byl velkým fanouškem vážné hudby), ale také neustálé tempové změny, které jsou rovněž typickým prvkem ve hře kapely. Jeden motiv se sotva stačí ohřát a už musí uvolnit cestu novému, což nejednou vyznívá mírně chaoticky. Podobně rozfajrovanou instrumentální mašinu (akcelerace většinou jede naplno) zkrátka nebylo lehké ukočírovat a je pravda, že se to s úplnou precizností povedlo až na navazujícím albu „Hatebreeder“.
Přesto je nutné hudební nálož, se kterou Laiho vyrukoval na prvotině „Something Wild“, obdivovat, zvlášť když do všeho ještě dokázal sám zpívat. To sice nepatří mezi Alexiho nejoblíbenější činnosti, tento post na něj "prostě zbyl", nicméně jeho hrdlo je pro danou muziku ideální, především tedy v hrubé harshové podobě, kterou postupem času značně vypiloval, jakmile se – naštěstí ne tak často - uchýlí k mírnější variaci (např. v mini-konceptu „Red Light In My Eyes“), zní méně atraktivně, neřkuli „vychlastaně“. Alkohol ostatně patří k historii kapely jako zima k Finsku, už v prvních letech fungování spolku Inearthed byl kvůli častým kalbám z kapely odejit tehdejší druhý kytarista, nic to ovšem nevyřešilo, uhrančivé vůni špiritusu neodolali ani ostatní, včetně Alexiho, pro jehož opice by nebylo místo ani ve všech pralesech světa. Za krkem každého génia dřepí nějaký démon, ten Laihův má jméno chlast, jenž mu v životě způsobil hodně starostí, psychických i fyzických, a je v něm pravděpodobně možné shledat příčinu některých Alexiho podivných výroků, jako třeba těch, které se týkají nesnášenlivosti své muziky, přičemž nejvíce hejtuje právě debutové album.
Alexi si každopádně již od začátku liboval v předělávání skladeb jiných interpretů, přičemž jeho volby jsou často zajímavé a originální, na jedné z re-edic „Something Wild“ kupříkladu můžeme nalézt coversongy od Scorpions, Sepultury a Slayeru, jejichž kus „Silent Scream“ sám o sobě obsahuje mimořádně vtahující riff, Alexi jej ovšem dokázal osobitě povýšit na paušálně parádní jízdu. A obdivně je - navzdory názoru autora - možné bez problémů nahlížet na celou debutovou desku, která si ihned našla velké množství fanoušků, jež k poslechu zval maskot Grim Reaper v červené variaci (každé z prvních tří alb mělo specifickou barevnout verzi). V domovském Finsku se dokonce navazující singlovka "Downfall" dostala na první místo v žebříčku prodejnosti. Bylo jisté, že se zde začalo odehrávat něco jedinečného, přičemž již brzy měl přijít opravdový a do dnešních dnů nepřekonaný vrchol.
|
