Frontman finské party Children Of Bodom, Alexi Laiho, nemá debut „Something Wild“ rád, některé skladby by dokonce „vyhodil do koše“, jak se vyjádřil nedlouho po vydání prvotiny kapely. V té samé době rovněž uvedl, že novinka „Hatebreeder“ je muzikálně daleko vyspělejší a již neobsahuje žádné chyby. Těžko říct, jak dlouho Aleximu tento pozitivní názor vydržel, jak je známo, postupem času začal brblat proti většině alb své kapely, nicméně několik věcí je evidentních. Debut COB byl jasným úspěchem a ideálním startovacím bodem, druhá fošna pak znamenala uměleckou katarzi a vrcholný majstrštyk, na kterém opravdu těžko hledat jakoukoli chybu.
Nahrávání alba přitom nebylo úplně snadné, problémy nastaly přímo ve studiu, kde se pánové museli potýkat s nevyhovujícím zařízením, třistakilometrovou vzdáleností od Helsinek nebo s tím, že čtyři dny nebylo možné nic tvořit, což vedlo k frustraci hudebníků a - jak jinak - chlastání. Nakonec se situace dala do pohybu a fošnu se podařilo nahrát, konkrétně na přelomu roků 1998 a 1999, a to během tří týdnů, pánové tedy - pořád ve stejné sestavě - strávili ve studiu třikrát delší dobu, nežli tomu bylo v případě debutu. Během těchto dní se jim každopádně podařilo stvořit něco zcela výjimečného, co nemělo – a dodnes nemá – v historii metalu obdoby. Na předešlé desce svůdně naznačená koketerie melodií s agresí zde doznala dokonalého tvaru, fúze zacvakla s milimetrovou přesností a jedno z nejlepších žánrových alb bylo na světě.
Hláška „From now on, we are enemies. You and I.“, která pochází z Formanova Amadea, zazní na počátku alba a odstartuje prudký instrumentální výron, v němž není jediný motiv navíc a všechny dohromady znamenají uhrančivý posluchačský zážitek. Platilo to v době realizace a platí to i dnes, kdy album vyšlo již v několika re-edicích, jedovatě zelený Gream Reaper na obalu pořád stráží nejlepší počin v historii kapely, na čemž se – velmi pravděpodobně – už nikdy nic nezmění. Energii mladé krve (kromě druhého kytaristy Kuoppalaly bylo všem dvacet let) nelze vrátit, stejně jako umělecké rozpoložení principála Laiha, který si rozuměl s kytarou jako by ji sám vymyslel a skládalo mu to jako metalovému Mozartovi, jehož motivy ostatně Alexi sem tam jemně zakomponoval do svých skladeb.
Neoklasické výkruty jakoby vydrážděné divým soubojem Warmanových kláves s Alexiho kytarou jsou nejpikantnějším kořením této desky, rytmická sekce jim pak tvoří skálopevnou defenzívu, a pokud se zpěvu týká, při něm se Laiho téměř vůbec nepouští do méně libé klidnější polohy a jako správný metalový čert se drží death´n´blackového kopyta. Rytmické zvraty jsou opět na běžném pořádku, jeden nápad střídá druhý s kulometnou kadencí a každý nachází svůj přesný cíl. Nicméně hned v první skladbě „Warheart“ je znát pevnější autorské sevření, které drží tónové opratě písní a nedovolí jim se rozutéct do chaotických zákoutí. Instrumentální pasáže mají ucelenější tvar a jako takové pomáhají k silnějšímu dopadu jednotlivých skladeb. Z těch do popředí vyčnívá titulní věc, která skvěle vyostřuje gradaci úvodního tria songů. Položka „Bed Of Razors“ – se kterou Aleximu vypomohl Kuoppala - velkolepou show na chvíli zklidní, čímž ideálně připraví půdu pro vrcholný okamžik nahrávky...
„Towards Dead End“ znamená eruptivní metalový ohňostroj, v němž Laihova mozkovna pálí jednu invenční rozbušku za druhou, aby se na oplátku zase v naší mysli mohly rozprostřít nejroztodivnější, ale pokaždé strhující hudební vzory. Zejména sólové hrátky zde postupně nabírají lavinovou gradaci, přičemž odzbrojují technickou vymakaností, stejně jako melodickou chytlavostí. Navazující trio skladeb atmosféru mírně zatemní, když jejich stavba vykazuje příklon k dramatickému vyznění, ke kterému výtečně slouží thrashmetalové riffy. Ty se do kulervoucí palby rozvášní zejména v úvodu kusu „Wrath Within“, přičemž mě tato pasáž nikdy nenechá v klidu. Štych „Children Of Bodom“ kapela představila již na splitku z roku 1997, šlo však o jakousi hrubou verzi, hudební krása písně - minimálně díky lepšímu zvuku - v plné míře rozkvetla právě až na druhém albu COB, když po dynamickém nájezdu nabídne další várku atraktivních instrumentálních tanečků, kterým brzy na svůdnosti přidají parádně klenuté slokové fráze, stejně jako sugestivní pochodové pasáže a thrashové záseky kontrované čembalovým cvrlikáním.
Z dřívějška byl někomu rovněž známý opus - a brzy koncertní trhák - „Downfall“, konkrétně z rok starého stejnojmenného singlu, jenž se dostal na první místo finské hitparády, což jednak potvrzuje kvalitu samotné skladby, jednak svědčí o mohutném nástupu kapely, na kterou se rychle nabalila masivní základna fanoušků, jež rostla každým dnem. Druhé album tento „nábor“ ještě urychlilo, k čemuž pomohlo první turné kapely s In Flames a Sinergy, kterýžto spolek měl vůbec pro Alexiho zvláštní význam, a to jako pro spoluhráče kapely (dále v té době figuroval ještě u Impaled Nazarene), hlavně však jako pro přítele a posléze i manžela zpěvačky Kimberly Goss. Tato (soudě dle jejího zpěvu) drsná dívka se uvedla rovněž jako vokalistka a autorka na "Hatebreeder", když napsala text pro skladbu „Silent Night, Bodom Night“. Zmíněné turné neminulo ani Českou republiku, trojice japonských zastávek pak vedla k nahrání skvělého živáku "Tokyo Warhearts". To vše po pouhých dvou albech. Children Of Bodom byli zkrátka v laufu, což brzy definitivně potvrdili na navazující studiovce a dalším hudebním trháku s titulem "Follow The Reaper".
|
