Firma Frontiers Records začíná mít u řady posluchačů mírně pochybnou pověst, ať už kvůli vydávání obdobně znějících AOR spolků, tak i z důvodu mixování známých zpěváků a umělců, z čehož nakonec stejně nic dvakrát kloudného nevyleze. Nicméně občas tento label trefí do černého, právě jako v případě party Jono. Za ní stojí švédský zpěvák Johan Norrby (odtud název JoNo), který vládne jednak silným hlasem, jednak má talent pro psaní opravdu dobrých skladeb. Kolem něj se pak shromáždila skupinka neméně zajímavých umělců, v čele s dvojicí Stefan Helleblad a Nicka Hellenberg, kteří nechali svůj otisk u známých Within Temptation. Tvorba Jono je ale žánrově odlišná a popis její esenciální podstaty je možné brát jako poctivou recenzentskou výzvu.
Obecně bychom mohli setrvat u škatule melodický prog-rock, to by ovšem jen velmi bídně naznačilo emoce, které hudba této kapely vyvolává. Jde o zdánlivě protichůdné pocity, jež se ovšem naopak polarizačně propojují a dohromady tvoří ucelený jin a jangový komplex. Balada i spektákl, něha i epika, subtilnost a extravagance, to vše je ukryto v tónech desítky nabízených písní. Po stránce hudebních aranží přitom nejde o nic velkolepého, kapela si většinou vystačí s minimalistickým kytarovým škádlením, které tvoří základ pro náladotvorná klavírní preludia a hlavně pro Johanovo vokální představení. Tento chlapík s plnovousem, jenž vypadá jako učitel nebo soused od vedle, má totiž v hrdle zlato, což také dobře ví a nebojí se to dát náležitě najevo.
Nejednou tak probíhá situace, kdy v podstatě klidná instrumentace nadnáší zdánlivě neprůbojné pěvecké linky, vy však máte pocit, že slyšíte něco mimořádně bombastického, co napíná duševní měch k prasknutí a nutí vystřelit dojaté srdce z těla až do samotného vesmíru. Jde o velmi chytrou kompoziční hru, kdy ono vokální klenutí ve skutečnosti vibruje mohutným melodramatickým patosem hodným předních metalových oper, případně velikánů jako Savatage, Meat Loaf nebo Queen, jež se potkávají s povznášející popovou hitovostí, stejně jako s existenciální naléhavostí písní Nicka Cavea. Kontrastně umírněný hudební podklad pak vyvolává chvílemi takřka nesnesitelné vnitřní pnutí, které se ale brzy mění v duchovní nirvánu a neduálně blaženou poslechovou radost.
Skladby jako „Crown“, „No Return“ nebo „On The Other Side“ znamenají vrcholný příklad všeho zmíněného, včetně dechberoucích a uhrančivě harmonických refrénů. Johan Norrby si zároveň libuje ve skládání dlouhých písní, které pečlivě budují atmosféru a dramatickou vnitřní gradací, k níž občas vypomůžou přesně zakomponované sbory („Donwside“, „To Be Near You“), způsobují lavinově uvolňovanou katarzi. Je to opravdu úchvatné, ačkoli nakonec se několik drobných zádrhelů přece jenom objeví.
Občas se ono tvůrčí rozjímání trochu vleče, zejména závěrečná třetina desky už vykazuje výraznější repetiční znaky (v opusu "The March" navíc Norrby malinko teatrálně "přehrává"), čemuž nepomáhají ani velmi obdobné kytarové riffy. Ty se vyžívají v tajemně vášnivé muzikálové dramatizaci, nejednou by se podle nich dalo tančit tango, na hodinu dlouhou desku je to ale trochu málo (působivě sladkobolné sólové variace v položce „Trust“ budiž pověstnou výjimkou). Nejde však o nic, co by mělo zastřít jednoznačnou skutečnost, že Švéd Johan Norrby dokázal přijít s velmi atraktivní kompoziční strategií, která možná neoplývá bůhvíjakou variabilitou, ve své nejvnitřnější integritě je ale silná jako kmen sekvoje a v některých jednotlivostech znamená naprosto ojedinělý a strhující zážitek.
|
