Hallatar je dalším bočním projektem Juhy Raivia, kytaristy a skladatele doomových Swallow The Sun. A stejně jako loňské album "Trees Of Eternity" souvisí s jeho partnerkou a zpěvačkou Aleah Stanbridge, která bohužel zemřela na rakovinu. Zatímco v Trees Of Eternity Aleah přímo zpívala a album bylo připravováno ještě za jejího života, Hallatar vznikly na její počest a jedná se vlastně o zhudebněné texty a básně, které Aleah napsala.
Juha si na pomoc přizval bubeníka Gase Lipsticka a zpěváka Amorphis Tomiho Joutsena. O vše ostatní se postaral Juha sám.
Název desky „No Stars Upon The Bridge“ je sám o sobě smutný, hudba logicky také, však se také drží žánru, který Juha Raivio umí bravurně, tedy doom metalu. Rukopis skladatele je tu jasně čitelný, avšak Hallatar jsou od domovských Swallow The Sun víc vzdálení než Trees Of Eternity. Jsou temnější, pomalejší, beznadějnější.
Deska má šest regulérních skladeb, dalšími třemi stopami jsou básně, které napsala Aleah a přednáší je Heike Langhans z Draconian.
„Mirrors“ vás bez milosti hodí do funeral doom metalové jámy. Dlouhé pomalé riffy, pomalé bicí, při kterých má bubeník čas si napsat smsku a nálada na návštěvu hrobky. Následně za zvuku samotné kytary zazní do prostoru mocný hlas. Patří Tomimu Joutsenovi a takto jste ho vskutku zatím neslyšeli. Growl se mísí s řevem a křepčením. Naprosto brilantní výkon. Do té vší bezmoci však zapěje i čistým hlasem a píseň získá ještě na větší naléhavosti. Temnota, smutek a beznaděj. „Melt“ je skladbou, která vás ve tmě může děsit. Atmosféra je smutná, ale zároveň strašidelná. Funeral doom metal tu hřmí ve své nejživelnější podobě. Pomalé, avšak záživné. Nejkrásnější a také nejpřístupnější doom metalovou skladbou na desce je „My Mistake“. Křehký duet Tomiho a Heike Landhans je ozdobou alba. Hudebně se zde Hallatar nejvíce podobají Swallow The Sun. Refrén je silný a zapamatovatelný. Hudba je tak tíživá, že se až na chvilku zastaví. Emoce tu skrze reproduktory proudí bez přestávky. Smutné a přesto svým způsobem tak nádherné, je to léčba duše. Nejpřístupnější a nedoommetalovou skladbou je „Servered Eyes“. Zde si vzpomenete na Trees Of Eternity a jejich folk. Tomiho hlas je citlivý a hřejivý. Zdánlivě obyčejná písnička, avšak paradoxně asi vrchol celé desky. Nádherné.
A potom hupky dupky zpátky do hloubky funerall doomové hudby. „The Maze“ jede jak drtivý válec a pokud mu neuhnete, tak si vás vezme do parády a vyždímá z vás poslední zbytky pozitivna. „Dreams Burn Down“ vás už definitivně dorazí, je melodičtější než ty „funerální“ kousky, znovu se o něco více blíží Swallow The Sun, ale opět je to emoční kláda. Tomi tu blackově křepčí, ale za srdíčko vás chytne hlas, patřící samotné Aleah. Mrazení v zádech, slzy v očích.
Doom metal je smutná hudba. Nemusí být nutně depresivní, ale je prostě plná melancholie. Dojemná hudba, která má dar fungovat i jako terapie pro posluchače. Hallatar se žánrem pracují suverénně. Hudebně nesmírně zajímavá deska a přitom plná opravdových pocitů. Drtivě smutné pozadí nahrávky pak už jen umocňuje samotný prožitek z poslechu. „No Stars Upon The Bridge“ je nahrávkou, kterou by neměl minout žádný fanda žánru. Juha pro svou lásku tesá hudební pomník a díky tomu se na ní nikdy nezapomene. S Hallatar to možná ještě nekončí, protože by měla vzniknout nahrávka, která ponese jméno samotné Aleah Stanbridge.
|
