Scarlet Aura je jedním z nejžhavějších favoritů na trůn v melodickém metalu! Je to něco málo víc než rok, co jsem nad tímhle reklamním sloganem pokyvoval hlavou s tím, že to není až taková pitomost. A jak tak Scarlet Aura do svých show sem tam propašovali nějaké oblíbené skladby od hudebních kolegů, napadlo kytaristu Mihaie, že by mohli natočit album poskládané z výpůjček, kterým by vtiskli svou vlastní tvář. Což o to, to v dnešní době už není kdovíjak originální nápad, ale neznám nikoho jiného, kdo k němu přistoupil takhle lajdácky a neumětelsky, jako to udělali tihle rumunští melodici.
Výčet faulů, kterých se Scarlet Aura dopustili, je v podstatě neomezený. Fakt, že sáhli ve většině případů po zářivých klenotech hudebního nebe, by ještě nemusel být sám o sobě problémem. Stačilo by, aby Mihai a jeho parta přistoupili k písním trochu s pokorou (a asi i s větším rozpočtem). Jenže jejich snaha nebýt prostým interpretem známého originálu vedla k tomu, že prakticky v každé skladbě se jim otiskováním vlastního já podařilo narušit či rovnou setřít to, v čem tkví hlavní síla a krása písní. Dojem naprostého znásilnění pak umocní i skutečnost, že nahrávka zní, jako by ji parta budoucích absolventů lidušky nahrávala někde ve sklepě a přitom měla snahu ji co nejrychleji představit svým spolužákům.
Takže u „The Final Countdown“ vám vyrazí dech neskutečně otravné samohrajky, prznící ústřední motiv skladby i zpěvandule Aura, snažící se za každou cenu dostat do vokální linky nějaký vlastní špíček, u „Breaking The Law“ (kde se kapela jakž takž drží původní cesty) vás zarazí rádoby atmosférická vložka policejních sirén a ruchu ulice, u „Don`t Talk The Strangers“ Scarlet Aura zcela odkopou svojí impotenci a bezradnost a předvedou, jak lze z takové hymny vyrobit nezáživnou tuctovku, což je ještě evidentnější u „Wasting Love“. V momentě, kdy v jalové verzi „A Past And Future Secret“ Aura (které to nejen v této skladbě občas ujíždí a nechtěl bych se hádat o to, jestli je to úmysl ve snaze znít neotřele nebo výše zmiňované lajdáctví) přibrousí hlasivky, možná vás přepadne obava z toho, jak se asi vyrovná se závěrečnou verzí „All We Are“. Udělat z fenomenálního duetu „If I Close My Eyes Forever“ prostý monolog se jeví jako hodně stupidní nápad, obzvlášť když Auřina afektovaná snaha o teatrálnost je na rákosku (jasně, ženu ani květinou…), i když „Eye Of Tiger“ se srandovními sbory prozradí, že v aktuální formě kapely pouštět kohokoliv z chlapů k mikrofonu je prostě další krok do pekla. Díky svéráznému akcentu Aury a neskutečnému zhumpoláčtění „We`re Not Gonna Take It“ (zlatý brikety…) je tenhle kousek asi nejsměšnější položkou, již dříve naznačené obavy z pokroucení „All We Are“ se naplní díky prapodivně sekanému sloganu (jak božsky zní, když jej Dorotka v originálu slastně natahuje), zběsilým sborům i naprosto zparchantělým samohrajkám.
K princeznám se nečuchá, na klenoty se (když na to nemám) nešahá. Na koncertě se možná leccos ztratí, v obýváku je však jasně slyšet, do jak ukrutně smradlavého lejna Scarlet Aura šlápli. Tady končí každá sranda (i když některé z kreseb v bookletu jí zachránit mohou), tohle je totální lekce toho, že někdy je lepší o svých vzorech a idolech jen mluvit.
|
