V roce 2004 vydali Threshold album, které se svým způsobem dá považovat za poslední z „klasické“ éry. Samozřejmě, pokud si budeme pod tímhle označením představovat desky s Macem za mikrofonem, je to až následující „Dead Reckoning“. Pomyslnou čáru ovšem můžeme naznačit i zde, protože „Subsurface“ je mezníkem hned v několika ohledech. Především je to poslední album u společnosti InsideOut Music, které kapele vyneslo následnou smlouvu u Nuclear Blastu a s tím i odlišný přístup k celkovému vyznění kapely – nikoli horší či lepší, pouze jiný. Také je to poslední album na kterém v sestavě figuruje zakládající člen, kytarista Nick Midson. A zároveň je to také deska, která kapele přinesla do té doby největší komerční úspěch – v době vydání dosáhla na pozici album měsíce hned v několika nejvýznamnějších evropských magazínech a rok po vydání obsadila v časopise Rock Hard 472. příčku ve výberu pětiset nejlepších rockových a metalových alb historie. A co se mě týče, jakkoli je prakticky nemožné z Macovy éry objektivně vybrat to nejlepší album, „Subsurface“ bylo vždy mému srdci nejbližší.
Poté, co předchozí „Critical Mass“ ukázala klidnější a zahloubanější tvář kapely, je sedmé album svěžím opakem. Ačkoli se zde nachází dvě jemnější skladby, „Flags and Footprints“ a „The Destruction of Words“ a zasněná atmosféra je všudypřítomná, není tu žádná vyložená balada a naopak se dočkáme několika tvrdých skladeb v (převážně) rychlém tempu, které svojí naštvaností dávají vzpomenout na syrovou energii z „Psychedelicatessen“. Celé dílo je perfektním komplexním mixem všech nejsilnějších předností, kterými kapela disponuje. Ono si vlastně stačí poslechnout „Opium“, ta má úplně všechno. Doomově temnou atmosféru a tíhu, nádherné klávesové podbarvení, řezavé riffy, dynamické střídání procítěných sól mezi kytarou a klávesami a dokonalé vokální harmonie prezentované Macovým tak podivně odosobněným chladným tónem, který je ve své ledové tvrdosti zároveň tak přeplněný emocemi. Navrch přihoďte skvěle napsaný text, připomínající svou sociální kritikou a varováním před přesycením zbytečnými informacemi Bradburyho 451° Fahrenheita. Tahle skladba je jízda plná střídání pomalých něžných pasáží s těmi naléhavě tvrdými, kde nádherný chytlavý táhlý refrén přichází vlastně už jenom jako třešnička na dortu. Pravý génius je ale v komplexnosti téhle skladby. V tom, jak dokonale organicky to všechno zapadá do sebe. Chcete vědět, o čem jsou Threshold a máte na to méně než sedm minut? Poslechněte si „Opium“.
A to zdaleka není všechno. Jen těžko hledám slova k otvíráku „Mission Profile“. To je ultimátní hit. A tím myslím ULTIMÁTNÍ. Je až neuvěřitelné, jak dokonale funguje naživo skladba, která je zároveň stále progová. Její refrén je naprosto monstrózní a ačkoli je tohle prakticky nemožné rozhodování, dost dobře může jít o nejlepší skladbu, jako kdy Threshold napsali. Obrovskou slabost mám pro naprosto přehlíženou skladbu „Static“ a pro její emocionální naléhavost, hypnotickou rytmiku a hravé vrstvené vokální linky, které nádherně využívají Macových hlasových schopností. Naprosto prvotřídní je emocionálně drtivá pomalá „Flags and Footprints“, která obsahuje přímo spektakulární vokální výkon. Když přijde nařadu tahle skladba, je nejlepší přestat se vším, co jste dělali, zavřít oči a užít si všechny její nádherné odstíny.
Což vlastně nakonec platí o kompletním albu. Ať už jsou to krátké rázné skladby jako „Stop Dead“, „Static“ nebo „Pressure“ či naopak rozmáchlé zadumané opusy po okraj nacpané vjemy jako „Ground Control“, „The Destruction of Words“ nebo „The Art of Reason“, hlavní je všudypřítomná elektrizující atmosféra, která prostupuje každou notu. U poslední jmenované bych ještě ráda poukázala na politicky orientovaný text, což ostatně není u Threshold nijak neobvyklé. Samozřejmě se na něj musí nahlížet v kontextu roku vydání, ale jeho kritika temných stránek globalizace a politické korektnosti, které vedou k postupné ztrátě svobody, zní, jako by kapela vlastně s velkým předstihem komentovala nálady kolem Brexitu („In the rush to be globalised, we signed away our freedom“).
S výjimkou „Pressure“, na které spolupracoval také Nick Midson, pochází všechny skladby od hlavní skladatelské dvojice Groom/West. Pokud tedy pomineme bonusovou skladbu „What About Me“, což bych v tomhle případě nerada. Tahle pulzující a přímočará skladba totiž netradičně pochází z pera Jamese a je to možná právě bubenický smysl pro rytmiku, co z ní dělá tak originální kousek. Pokud vás baví živé provedení skladeb, na edici z roku 2012 kapela přihodila ještě záznamy „Mission Profile“ a „Ground Control“ z koncertu ve Švýcarsku. A když už mluvíme o živých skladbách, ten samý rok vypustila kapela do světa také DVD „Critical Energy“ s neuvěřitelnou stopáží jednadvaceti skladeb a v roce 2006 následovalo živé album „Surface to Stage“, odkud pochází právě ony dvě živé bonusovky. A co říct na závěr o „Subsurface“? Můj skromný názor je, že je to jedno z nejkomplexnějších a nejlepších alb celého žánru, které nemá ani vteřinu slabého místa. Pro fanoušky progu prakticky povinnost.
|
