V roce 2006 opustili Threshold svůj dlouholetý label InsideOut Music a přešli k Nuclear Blastu, kterému se o rok později odvděčili za důvěru vydáním své doposavad komerčně nejúspěšnější nahrávky. Těsně před nahráním alba opustil sestavu jeden ze zakládajících členů, kytarista Nick Midson, a kapela se rozhodla pokračovat pouze s pěti členy. „Dead Reckoning“ je také posledním albem kapely, na kterém stál za mikrofonem Mac McDermott – a dá se bez debat říct, že se rozloučil v pořádném stylu. Když jsem o předchozím „Subsurface“ prohlásila, že je mému srdci nejbližší z celé jejich diskografie, musím „Dead Reckoning“ vyzdvihnout jako to, k jehož poslechu se vracím úplně nečastěji.
Tohle album je kratší a kompaktnější, než jsme u Threshold zvyklí. Což jsou hlavní důvody, které z něj činí i to nejsnadněji přístupné z celé jejich tvorby. Kapela ukazuje novou tvář bez toho, by ztratili snad jen zrnko své osobnosti. Je to konzistentní, koherentní, zatraceně chytlavé a pořád s na sto procent rozpoznatelnou nálepkou Threshold. Všechny skladby tentokrát pochází od skladatelské dvojice Groom/West a textově velká část alba využívá metaforu létání, což naznačují i jejich tituly („Slipstream“, „Pilot in the Sky of Dreams“, „Safe to Fly“...). Tento volný koncept podporuje nádherný obal alba a i jeho titul. „Dead reckoning“ je pojem, který se využíval v raných dobách letectví, jako označení pro způsob navigace. Jde o určení současné polohy za pomoci předchozí pozice, směru a rychlosti. Také stojí za zmínku, že je to textově do té doby jejich nejméně politické a nejosobnější album. Druhou zajímavostí je, že je to jediné počin Threshold, na kterém se objevuje hostující zpěvák. Je jím Dan Swanö, který se zapojil s citlivě využitým growlingem ve skladbách „Slipstream“ a „Elusive“. Tenhle švédský zpěvák (mimo jiné třeba z Nightingale) má vlastně s Threshold ještě jiné nepřímé spojení – zpívá po boku Damiana Wilsona na obou deskách Star One.
Vzletné (vzhledem k metafoře doslova) refrény jsou tady tou nejsilnější zbraní a dominují každé skladbě na albu. I přesto, jak nečekaně přímočarý tenhle počin je, nevytrácí se na něm nic z hudebního génia – pořád si můžeme vychutnat kytarovo-klávesové souboje, silnou rytmiku, všeobjímající silnou atmosféru a hromadu progových vlivů a postupů, které jsou chytře zakomponované do přístupnějších skladeb. Album je chytlavé, nikoli podbízivé. Už úvodní „Slipstream“, tvrdá, přímočará skladba a moderně znějící skladba, nám dá hlasitě najevo, že Threshold se posunuli ve vývoji. A jakkoli může být v rámci jejich stylu neočekávaná, je to jeden z největších hitů kapely – a to naprosto zaslouženě. Stačí si poslechnout ten refrén, který vás naprosto pohltí a zavede vás do úplně jiného světa, odkud už vás kapela nepustí až do posledního tónu alba. Tenhle (do dnešního dne) koncertní otvírák má ve své relativní jednoduchosti úplně všechno a když jde o nejhitovější skladby, řadí se o chloupek na druhé místo, hned po „Mission Profile“ z předchozího alba.
Nejvíc z celého alba vyčnívá „Pilot in the Sky of Dreams“. Ostatně, její titul byl dokonce původním pracovním názvem celého alba. Také na ni kapela vytvořila teprve druhé oficiální video ve své historii, ačkoli v něm nabízí dost osekanou verzi, která zdaleka nemá takovou sílu – z původní epické skladby se stopáží téměř deset minut, zbyly ve videu necelé čtyři minuty. Skladba se také objevila v soundtracku k filmu „Ve jménu krále“ z dílny věhlasného stvořitele odpadu kinematografie, legendárního Uweho Bolla (vedle například Blind Guardian, Hammerfall, Nightwish, Sonic Syndicate, Dream Theater a dalších). Je to jedna z vůbec nejoceňovanějších a nejchytlavějších skladeb kapely a to i přesto, že je na albu nejdelší. Zároveň je to ale na téhle nahrávce ten nejtypičtější zástupce „typických“ Threshold. Pánové tyhle epické jízdy umí úplně nejlíp, protože právě v nich dostanou prostor ukázat všechno, co v nich je. Nádherná nepředvídatelná struktura skladby přináší změny nálad, vkusná sóla, náladotvorné klávesové podbarvení a Macovo kouzlení s vokálními linkami. Obzvlášť v tomhle případě je ve vokálních harmoniích velmi patrný silný vliv, jaký měla na pány skladatele hudba Queen.
Ačkoli tyhle dvě výrazné hitovky albu dominují, zbytek skladeb není o nic menším hudebním zážitkem. Dvojka „This Is Your Life“ a „Fighting for Breath“ jsou přímočaré, plné energie a především první jmenovaná má refrén, který jenom těžko dostanete z hlavy. Zrovna u těhle dvou stoprocentně platí, že v jednoduchosti je krása. „Fighting for Breath“ navíc obsahuje můj oblíbený vymakaný vtípek, kdy ve větě „try to relax: you may experience delays“ je na posledním slově na Macův vokál aplikovaný delay efekt. Moji nejoblíbenější kategorii skladeb Threshold – tedy tvrdší úderné skladby s éterickým nádechem – zastupuje naprosto dokonale dvojice „Elusive“ a „Hollow“. Nedám dopustit především na druhou jmenovanou, hlavně kvůli její dokonalé atmosféře. Mac zde předvádí pasáže, při kterých se tají dech – jde především o syntezátory podkreslené pomalé pasáže, křehký závěr refrénu či originální vokální harmonie („inside, outside, any side...“ ). Ačkoli melancholickou stránku kapely ukazuje i hitovka „Pilot in the Sky of Dreams“, skutečné balady zde zastupuje „Safe to Fly“, což je jedna z vůbec nejlepších pomalých skladeb, co kdy napsali, navíc s nádherným textem. K dlouhým epickým jízdám můžeme počítat i „One Degree Down“, což je nejprogovější skladba na albu, která končí po efektní variaci refrénu úžasným dlouhým kytarovým sólem, ve kterém Karl Groom naplno předvádí svůj talent. Ráda bych ještě zmínila bonusovku z limitované edice. „Supermassive Black Hole“ je cover, originál pochází od Muse a Threshold se povedlo z téhle původně dost odpudivé skladby udělat velice originální a svěží záležitost, především díky Macově geniálnímu a hravému vokálnímu výkonu.
Na Threshold je geniální, že ačkoli „Dead Reckoning“ představuje změnu směru, která posunula kapelu do modernějších a přímočařejších vod, obsahuje zároveň úplně všechno, co by mohl dlouholetý fanoušek kapely chtít. Je to další drahokam mezi progovými alby. Je vážně raritní, aby dokázala být nějaká kapela takto konzistentní v kvalitě vydávaných počinů a zároveň s tím se zvládala vyvíjet a přinést s každým dalším albem něco nového. Nabízí se otázka, jak by jejich tvorba vypadala dnes, kdyby sestava zůstala stejná. Jenže, osud tomu chtěl jinak. „Dead Reckoning“ spatřilo světlo světa v březnu 2007. V červenci stejného roku Mac McDermott po téměř dekádě a pěti albech opouští kapelu. A protože Threshold očividně nejsou sorta lidí, která dokáže nechat plavat minulost, za mikrofon se místo něj vrací Damian Wilson, který v sestavě figuruje už na podpůrném turné pro tuhle desku, které se nakonec protáhne až do roku 2009. 3. srpna 2011, skoro přesně čtyři roky od jeho odchodu z kapely, umírá McDermott na selhání ledvin. „Dead Reckoning“ sice nebylo labutí písní celé jeho kariéry – v roce 2010 nazpíval ještě desku „Human Parasite“ s Powerworld a „Magical Karma“ s německou kapelou Yargos dokonce spatřila světlo světa až rok po jeho smrti – ale dovolím si tvrdit, že je to právě těch pět desek s britskou progovou kpelou, které tohoto výjimečného a talentovaného zpěváka zapsalo do srdcí fanoušků navěky.
|
