Deset osob a sedm zemí. To je vizitka multinárodního projektu Folkodia, který svá alba v letech 2008 – 2013 vydával každý rok. Hudební těleso poznamenala smutná událost, a sice úmrtí zakladatele a vedoucí osoby projektu Ruslanase Danisevskise (alias Metfolvik), který podlehl dlouhému boji s rakovinou. Ostatní členové (kteří jsou zároveň členy projektu Folkearth) se rozhodli v projektu pokračovat, a tak po několikaleté odmlce vzniklo sedmé album, na němž jsou ke slyšení mimo jiné i zpěvy zesnulého hudebníka.
Z dílny Folkodie vychází epický folk/viking metal s bohatou škálou vokálů, ať už mužských či ženských, čistých či growlingů a nástrojů (kromě těch běžných jsou ke slyšení ještě flétna, housle a akordeon). A jak tomu u folk metalu už bývá, nejdůležitější jsou samozřejmě melodie. Na to, kolik zpěváků má projekt k dispozici, se nedá bohužel říct, že by vokální linky zvlášť oslňovaly. Až na pár úseků postrádají sílu, což snad nejvíc zamrzí v „Massada Burns“, poněvadž nebýt vokální nepřesvědčivosti, byla by tato položka mnohem působivější. Mužský čistý zpěv – a jeho poloha, která mi silně připomíná brněnský projekt Tears of Styrbjørn – je nejpřesvědčivější a na poslech nejpříjemnější, což je nejvíce patrné ve skladbě „Battle of Salamis“. Growlingy působí lacině, na ty by do budoucna bylo lepší najít vokalistu jiného. Ani ženský zpěv zrovna neboduje, neboť zní jako mnoho jiných z východoevropských folkmetalových kapel. A to nemluvím o (pro některé až iritujících) flétnách, přičemž úcta k projektu se snad nejvíce vytrácí u „Journey into Darkness“. Naopak pozornost si zaslouží housle a především kytary, které před ostatními podprůměrnými složkami jedou o kus napřed, a tak není divu, že do popředí je vytáhla i produkce.
Folkodia vsází na bohatý seznam hudebníků, který budí dojem, že z různých koutů světa bylo vybráno to nejlepší. Velká škoda, že tomu tak není a že kvalita výsledného produktu je podprůměrná. Zmiňovala jsem melodie, ale silně pochybuji o tom, že by si některou z nich někdo zapamatoval. Pro příznivce epického (spíše východoevropského než skandinávského) folk metalu poskytuje „Battle of the Milvian Bridge“ veskrze nenáročný poslech, na nějž je lepší se příliš nesoustředit.
|
