Anette Olzon a Jani Liimatainen. Spojení, které u příznivců metalových melodií musí vzbudit pozornost už jen ze své samotné podstaty (a co na tom, že tuhle fúzi tradičně zastřešují Frontiers?). Anette Olzon nejen na svém sólovém albu a v řadách Alyson Avenue, ale především (z hlediska popularity) i u Nightwish předvedla, že když má k dispozici skladby psané jí na tělo, dokáže je rozsvítit svým optimisticky emotivním zpěvem. Jani Liimatainen působením u Sonaty Arcticy (kterou právě s ohledem na jeho vztah k melodiím asi logicky opustil po vydání alba „Unia“), ale zejména svojí tvorbou v Cain´s Offering předvedl, že v práci s melodiemi má na čem stavět. K práci na eponymním albu „The Dark Element“ Jani přibral i své rytmické parťáky právě z Cain´s Offering (stranou zůstali jen členové Stratovarius) a The Dark Element tak necelý rok od svého vzniku představují svoji prvotinu.
Která se většinu času tváří, jako by chtěla využít toho, že Amaranthe se posunují čím dál víc k popu a snaží se zaujmout jejich pozici z doby, kdy tahle švédská kapela vydávala svá první dvě alba. Jistě, až na drobnou výjimku se The Dark Element vyhýbají podstatné složce hudby Amaranthe, totiž agresivním mužským hlasům a testosteronové dynamice, jinak ale jejich melodika, disko rytmy a záplava elektroniky přesně tuto asociaci vyvolává. Už úvodní titulní skladba dá hned na začátek solidní elektronickou ránu přes uši, melodie je stavěná přesně tak, aby Anetce maximálně slušela, v refrénu dojde na jakési pseudovyhrocení, instrumentální pasáž patřičně diskotékově duní (nejen v rámci této skladby, ale prakticky v průběhu celého alba je otázkou, proč členem The Dark Element je bubeník Jani Hurula, striktně držet šlapavý disko rytmus by stejně dobře zvládl i automat a pocitově by to desku asi o nic neochudilo), kytarové sólo v celém komplexu působí poněkud uměle… Ke cti The Dark Element lze připočítat, že nejsou statičtí ve výrazu, takže v „My Sweet Mystery“ pustí do první linie Anetinu rozvernost (ani ta však nedokáže zamaskovat velmi povědomý motiv v refrénu), v „The Last Good Day“, když utlumí tu takřka bez ustání na odiv vystrkovanou nablýskanost, působí The Dark Element až naivně sladce, silný je i klávesový motiv v instrumentální pasáži, v baladické piánovce „Someone You Used To Know“ se smyčci a akustickou kytarou The Dark Element jasně deklarují, že mají pod kůží emotivní písničkářství. A že jej v rámci svého debutu zcela cíleně obalují moderně vypadajícím kabátkem.
Anette Olzon má podle očekávání velmi příjemný hlas a umí s ním velmi šikovně zacházet. Jen její sólové album bylo upřímnější a její spolupráce s Nightwish daleko rafinovanější, Jani Liitamainen má nesporný talent na extrémně chytlavé melodie a vlastně jen ten diskoodér, do kterého je tentokrát navlékl, z nich činí sice naprosto precizně zpracovaný, ale přece jen poměrně průhledný a rychle vyšumitelný komerční produkt. Příznivcům Amaranthe bude tenhle závěr samozřejmě připadat jako naprostá stupidita.
|
