„Pokaždé se snažíme být více extrémní, agresivní. A myslím, že se nám v tomto ohledu povedlo odvést skutečně dobrou práci.“ Tak se vyjádřil Alexi Laiho k šesté desce „Blooddrunk“ brzy po jejím vydání. Zároveň mluvil o luxusu dlouhé čtyřměsíční doby přípravy alba (oproti polovičnímu času při tvorbě předešlé řadovky), stejně jako pohodlnému zázemí ve studiu Petrax, jež se nachází uprostřed finských lesů a ve kterém hudebníci strávili rovných šest týdnů. Alexi navíc dodává: „Byli jsme daleko od všech obvyklých sraček, se kterýma jsme nucený se obvykle potýkat, takže jsme se mohli přípravě novinky věnovat naplno.“ A přece to všechno nestačilo, fošna „Blooddrunk“ naopak vypadá jako spíchnutá horkou jehlou a stala se nejslabším zářezem v celé dosavadní historii kapely.
Důvody tohoto nezdaru mohou být různé, Laiho si kupříkladu v lednu roku 2007 vinou nezvládnutého manévru řidiče nepěkně zlomil pár žeber a rameno, které se již nikdy plně nezahojilo, nicméně na techniku jeho hry to údajně nemá vliv. Ono jde také spíše o změnu mentální, nežli fyzickou, Alexiho ústup z melodické průraznosti úvodní trojice alb postupně gradoval na dalším triu studiovek, z nichž „Blooddrunk“ zachází v této anti-chytlavosti nejdál. Malinko laciné by bylo svalovat vinu na chlast, kterým si Laiho pravidelně proléval vnitřnosti, jenže únava materiálu k tomu vyloženě svádí. Takové tvrzení ovšem není možno doložit konkrétními důkazy, a tak setrváme u konstatování, že lídr bodomských sígrů zkrátka definitivně přestal psát originální a jedinečné skladby, co je však horší, že byl s tímto stavem spokojený a vůbec jej nebral jako nějaký autorský útlum. A proč by také měl, když množinu nespokojených fanoušků stále překrývaly ohlasy pozitivní a obdivné? Nutno však dodat, že šlo většinou o jedince, kterým první trio alb tolik nevonělo a více se jim zamlouval právě až novodobý ksicht kapely.
„Blooddrunk“ pro mě znamenal stejné zklamání, jaké jsem zažíval u předešlé placky „Are You Dead Yet?“ s tím, že tentokrát již zápory jednoznačně převažují. Šestá studiovka kapely působí jako třikrát vylouhovaný pytel čaje nebo dvakrát prolitý lógr, kdy výsledek znamená prachbídný a spíše odpudivý odvar původní chuti. Matné povědomí vzbuzují některé rychlé pasáže, kterým stále neschází určitá chytlavost (např. „Done With Everything, Die For Nothing“), obstojný dojem ale vždy rychle přehluší nevýrazně se táhnoucí momenty, jež nejvíce zasahují sólové party, tedy oblast, ve které dříve kapela přímo zářila.
Ty časy ale byly v roce 2008 dávno pryč a Laiho se čím dál více stával autorskou karikaturou sebe sama. Co naplat, že zvuk ze zmíněného studia Petrax a následně i Finnvox je výborný, nebo že k podpoře alba byly nahrány rovnou tři videoklipy, když hudba zasmrádá kompoziční vyčpělostí a do recenze v podstatě není možné uvést cokoli zajímavého, neřkuli jedinečného. Pro zlepšení nálady je lepší si pustit některou ze tří raných desek, které byly v roce 2008 zremasterovány (plus ještě živák „Tokyo Warhearts") a doplněny o několik bonusů. Krom toho vycházelo v daném období hafo EP, singlů, videí a kompilací, jako třeba „Skeletons In The Closet“ (2009), jehož obsahem byl souhrn nejrůznějších coververzí, díky kterým zůstávala finská parta alespoň trochu originální. Osobně v tom ovšem spatřuji malinko lacinou snahu zaujmout širší posluchačskou obec (věhlasná předělávka songu "Ooops!...I Did It Again" od popové kurtizány Britney Spears mě kupříkladu nikdy nebavila). Zkrátka bodomské děti - dle svých slov - dospěly, a jak už to tak někdy bývá, zábava byla najednou ta tam.
|
