Bon Jovi se dostali na vrchol. Trvalo to necelé čtyři roky, kdy ze startovní čáry, z absolutní nuly, to dotáhli na špici. A lze jenom smeknout, že i s dalším albem se na ní dokázali udržet. Pochopitelně, že hektický život prakticky bez odpočinku si musel svou daň vybrat, nicméně ty zásadní problémy (byť navázané na album „New Jersey“) se dostavily o pěkných pár měsíců později. Čtvrté album Bon Jovi tak v podstatě plynule navazuje na svého předchůdce, ve svém základu staví na stejných pilířích, nicméně začíná do něj pozvolna prosakovat záliba v blues (která se asi nejvýrazněji projeví později na sólových deskách Richieho Sambory). Pochopitelné je i to, že vítězný tým se nemění, takže na album dohlíží Bruce Fairbairn a Bob Rock (pompéznost zaručena), v autorském týmu nemůže chybět Desmond Child (hitovost zaručena), na album se dostal i příspěvek od Holly Knight a Diane Warren (nutno připustit, že ani jedna ze skladeb, ve kterých se dámy projevily, nepatří k největším trhákům alba), došlo i na kraťoučkou mono výpůjčku. Výsledek? O něco pestřejší album, přitom však ještě hitovější, což opět dokládá výrazný atak (celkem pět kousků v první desítce) na čelní příčky hitparád.
Album „New Jersey“ sází (alespoň v úvodu) na podobnou koncepci jako „Slippery When Wet“. Dramatický rozjezd, ideální pro otevření koncertů v „Lay Your Hands On Me“ s postupným představením se členů kapely, vrcholící v Jonově konejšivém vokálu a nasládlých sborech a následné přibroušené explozi a vyřvávaném refrénu, se přelije do dvou největších hitovek, u kterých nemohl chybět Desmond Child – akční a šťavnatě jedovatá „Bad Medicine“ s výborným riffem a dokonalým dialogem sólového zpěvu a sborů a s typickým na-na-na energickým halekáním nabitá „Born To Be My Baby“, která tím nenapodobitelným způsobem spěje k dokonalému refrénově skluznému uvolnění, vláčně dojímavá „Living In Sin“ zahraje tradičně na city. Až s uvolněnou skladbou„Blood On Bood“ se víc než s hitovostí, energií nebo pocity začíná počítat víc s písničkářstvím (a muzikantstvím obecně, viz. nekonečně šikovná Samborova kytara i jeho pocitově výjimečný vokál, při kterých vzhledem k aktuálnímu dění v kapele člověka prostě musí napadnout, že bez Sambory Bon Jovi už nikdy nebudou ti praví Bon Jovi), kousavá „Homebound Train“ s bluesovým odénkem se pak již té typické chytlavosti skladeb zcela vymyká. „Wild Is The Wind“ s dramatickým úvodem v podobě akustické kytary, směřující do zpěvně chytlavého refrénu je další z dokonale vygradovaných pocitovek (nezapomeňte sledovat tu harmonickou hravost všech nástrojů), podobně funguje i další štrejchnutí do kovbojské tématiky „Stick To Your Guns“ s netradiční „retropředmluvou“ „Ride Cowboy Ride. Finální útok na city a něžné pohlaví přijde v dojemném ploužáčku „I`ll Be There For You“, svižně uvolněná „99 In The Shade“ opět představuje tu bezstarostně vysmátou tvář kapely, závěrečná „Love For Sale“ s foukací harmonikou a silným bluesovým kořenem je pak naprostým kontrastem ke všemu, čím Bon Jovi dosud získávali body, bez toho, aby jakkoliv působila nepatřičně. Parta kolem charismatického zpěváka Jona Bon Joviho se představila v naprosto špičkové formě. Jelikož (tak jako i v předchozích případech) měli Bon Jovi naskládáno daleko víc materiálu, než se mohlo vejít do drážek alba, bylo původním záměrem kapely vydat desku jako dvojalbum, což však vydavatelství Mercury zarazilo. V roce 2004 Bon Jovi důkladně vymetli šuplíky a na kompilaci „100.000.000 Bon Jovi Fans Can`t Be Wrong“ deklarovali, že nápady mohli sypat z rukávu, přesto je zjevné, že to stěžejní už bylo použito na řadových deskách.
Hektický koncertní kolotoč, který pochopitelně následoval, se zastavil až téměř rok a půl po vydání alba „New Jersey“. A asi nikoho nepřekvapí, že v té době měli sice kluci narvaná konta, ale taky plné zuby jeden druhého. Po posledním koncertu v únoru roku 1990 už si prý ani neřekli ahoj a rozprchli se každý po svém. Přišla první pauza v životě Bon Jovi a s ní i určitý zlom. V přestávce Jon Bon Jovi a Richie Sambora nejen vydali svá sólová alba (na tom Samborově vypomáhal klávesák David Bryan i bubeník Tico Torres), ale postupně si celá pětice k sobě znovu našla cestu (o tom, že to se spekulacemi o rozpadu nebude tak horké, bylo možné soudit i třeba z toho, že Jon Bon Jovi na svém „Blaze Of Glory“ nezapomněl při děkovačce na své parťáky z té „nejhorší kapely na světě“, či z toho, že už při předávání Oscarů v březnu 1991 byli kluci pohromadě, aby podpořili živou prezentací titulní skladby Jonovu nominaci na nejlepší filmovou píseň). A tak se na jaře roku 1992 Bon Jovi znovu sešli ve studiu. Jenže v té době už byla na hudební scéně spousta věcí úplně jinak. A tak muselo dojít i na poměrně razantní změnu ve výrazu kapely.
|
