Ne všichni blackmetaloví umělci mají děsně zlou a chladnou image. Někteří mají rádi nadhled a ten se nebojí vnést i do hudebního projevu. Sarkastičtí Kuoleman Galleria („Galerie smrti“) z Finska nepropadají chmurám svého kraje tím nejtradičnějším způsobem, ba naopak život ve studené a tmavé zemi tisíců jezer berou s (černým) humorem (jako své vlivy uvádějí saunu, alkohol a ďábla) a my můžeme polemizovat nad tím, zda na tom jsou už tak zle, že jim ani nic jiného nezbývá, anebo zda si jen pro vyjádření (dle vlastních slov) špetky nenávisti a spousty beznaděje zvolili odlišnou cestu. Ať je tomu, jak chce, z Finů je cítit, že je hraní nesmírně baví, a tak jsme se druhé desky „Pimeys saapuu pohjoiseen“ („Tma přichází na sever“) dočkali už po roce od vydání debutu „Kärsimys kunniaan“.
Textově se spolek z Tampere drží své mateřštiny, což je samozřejmě pochopitelné, avšak bez její znalosti se k nám bohužel nedostane vše z toho, co nám má být sděleno. Naštěstí ale i hudební vyjádření baví. Na nelidské sypanice však můžete zapomenout, tady se totiž hraje black’n’roll! Rozveselenou hrou na akordeon vítá úvodní titulní věc, načež se v plném proudu rozjede onen black’n’roll s přesvědčivě energickou jistotou na vokálech, jež jsou tu a tam prokládány mluveným slovem. Black metal je zastoupen právě hlasem basáka Jankkariho, zatímco bicí čerpají z groovu a poletující kytarové vyhrávky se zase blíží klasickému heavy metalu. Ale ani vokály se nedrží jen blackového standardu, kolem posluchače se různě obmotávají (třeba ve „Täsmäisku“), zažírají se do něj („Nuorallatanssija“), promlouvají k němu (nejúsměvněji působí zubožený úsek v „Kurjuuden kierteessä“), svou lehkostí jej omamují („Mieleen haudattu“) nebo na něj jako v corově laděné „Materian omistama“ pořvávají.
Ani ti, kteří vyjížďky do jiných žánrů zrovna nemusí, nepřijdou zkrátka. „Ajan hammas“ je už standardu (melodického) black metalu blíže, zároveň je ale tato položka stále přístupná i pro mimožánrové posluchače. Řezavých kytar se pak dočkáme v „Antava osapuoli“. A ani na romantické duše se nezapomnělo, přece jen baladická „Vainajan virsi“ vybízí k přivření víček a užívání si krásné hry na housličky.
Kuoleman Galleria berou black metal s humorem. Poněvadž k věci ale přistupují seriózně, žánr nijak neznehodnocují ani jej nehaní. Ať si to Finové namíří kamkoliv (do groovu či metalcoru), hlavní ingrediencí jsou povětšinou energické blackové vokály (doplněné o nejrůznější hlasové projevy), jež se z reprobeden sypou jako hromady štěrku z přeplněného náklaďáku, které společně s přátelskou atmosférou jak ze strany kytaristů, tak ze strany bubeníka pohnou koutky nejednoho black metalisty.
|
