„Tohle album jsme si vyrobili pro radost mezi roky 2014 – 2017. Díky všem, co z něj budou mít radost taky“ . Úrvyek z anotace k nedávno vydanému pátému albu Hakka Muggies „Farewell To Erin“ naprosto přesně vystihuje podstatu tohoto díla, respektive jeho podstatné části. Radost je totiž tím pocitem, který z alba prýští v míře sice omezené, ale i tak nesmírně intenzivně. Jednoduše by se dalo říct, že po netradičním úkroku v podobě předloňského alba „MDCCXLVI“ Hakka Muggies udělali krok zpět, tedy do postupů (opětovné využití tradicionálů), nálad a emocí (ten nejzásadnější již zmíněn byl) z alba „Feed The Fairies“. A tenhle stylový krok zpět je velmi vydařeným krokem ne-li rovnou vpřed, tak alespoň do již jednou dobytých pozic (včetně určitých neduhů, na které Hakka Muggies vlastně už systematicky narážejí).
Byť se nedá ani v nejmenším říct, že by „Farewell To Erin“ nedrželo pohromadě, přesto je tohle album přirozeně rozdělené na tři hromádky. Ta první, ze které se rekrutuje většina tipů na nejvydařenější položky, je tvořena písněmi, ve kterých Hakka Muggies do převážně irských lidových melodii (dojde i na Anglii, Bretaň a Francii) velmi obratným způsobem zakomponovali text v naší mateřštině. Druhou, řekněme neutrální hromádku, tvoří instrumentální skladby. Těm se daří držet velmi příjemnou atmosféru, občas přirozeně rozvíjejí a navazují na předchozí motivy, že ani nemusíte postřehnout, že se album posunulo do další položky, čímž se velmi posiluje soudržnost celé nahrávky. Třetí hromádku pak tvoří anglicky zpívané skladby, ve kterých paradoxně není problémem samotný jazyk Shakespearův, ale skutečnost, že Hakka Muggies ve většině těchto skladeb působí proti živočišně podaným skladbám z první i druhé hromádky daleko opatrněji a vlažněji, v těch nejhorších případech až mdle (ano, souvisí to především s vokálním projevem, což bývalo v minulosti Hakka Muggies vyčítáno, nicméně proč v češtině ty samé hlasy téměř v každé ze skladeb znějí přesvědčivěji a zábavněji je mi záhadou). Hakka Muggies se mohou tradičně opřít o bohaté využití lidových nástrojů, díky kterým je ta lidová atmosféra velmi působivá, stejně tak dostanou-li přednost metalové nástroje, umí být kapela hodně kousavá a patřičně hrubá.
Díky výše uvedené teorii hromádek má „Farewell To Erin“ ohromně silný nástup – živelná „Black Velvet Band“ s rozvernou melodií, projasněnou píšťalkou, úžasně hravou češtinou, výborným halekacím sborem (trochu z něj vykukují uvolněné Staré pušky) a stejně radostně odsýpající instrumentálka „Cooley`s Reel“ v sobě mají ohromnou energii, ze které těží i temnější, komplikovanější a syrová (možná i nálada téhle skladby vede k tomu, že nepříliš šťavnatý zpěv ještě nevadí) „Murder InThe Red Barn“. S houpavou a lehce melancholickou „Brian Boru`s March“ se vrací silná atmosféra, následující chytlavá pijácká keltovina „Balada o dobytí Říma“ (již jednou využitá na demu „Jezevci a bubny) s dalším parádním halekacím nápěvem a silným vlivem lidových nástrojů je jednou z těch písní, u kterých není problém představ si divočinu, kterou vyvolá při živém provedení, působivý je i její dovětek „An Dro“ se silnými houslemi a působivými dudy. S následující nejdelší „William Taylor“ odstartuje obtížněji prostupná část alba, kromě mdlého sólového zpěvu doplácí „William Taylor“ trochu i na samotnou délku skladby, protože ten švih předchozích kratších kousků se trochu vytrácí, hodně komplikovaně a zatěžkaně (hudebně i textově)pak zní téměř titulní skladba „Dehydrovaná duše mé lásky (Farewel To Erin)“. Finále alba však Hakka Muggies naprosto parádně nakopnou v pochmurně melancholickém, skvěle vygradovaném příběhu se středověkou atmosférou „Lodníci tři“, ve kterém civilní zpěv všech zúčastněných krásně hladí, zintenzivní v dramatické variaci na známý „Batalion“ s řezavým textem ( „seržant je psychopat, kapitán vrah…“) a završí v hravé bajce „Káně nebo vrána“ s laskavě rozverným příspěvkem lidových nástrojů, zpěvným motivem a až krutou textově-filozofickou tečkou.
Óda na radost. Možná bych na místě Hakka Muggies v příštím kole ještě trochu víc upřednostnil české text y před těmi anglickými, nicméně tahle připomínka nic nemění na tom, že ta radost, se kterou kapela tohle album tvořila, je sakra hodně znát.
|
