Powermetalový světe raduj se, dvojice skvělých italských zpěváků Fabio Lione a Alessandro Conti dala hlasivky dohromady a stvořila album nazvané Lione/Conti. Otázkou ovšem zůstává, zdali jsou radostné pocity opravdu na místě. I mnou zpočátku zacloumalo jisté nadšení, při pohledu na vydávající firmu Frontiers Records se ale velmi brzy dostavily pochybnosti o tom, zdali za vším náhodou nestojí touha o co nejrychlejší profit, maskovaná agilním úsilím o tvorbu jedinečného metalového díla. Takových haló projektů už bylo a výsledek stál málokdy opravdu za to. A jak tedy vše dopadlo v tomto případě?
Obávám se, že fošna Lione/Conti není úplně výjimkou, přestože ji zároveň není možné spálit nemilosrdným recenzentským ohněm. Všechno je totiž celkem lišácky vymyšleno a řemeslně výborně provedeno, přičemž komponování samozřejmě nebylo možné svěřit nějakému začátečníkovi, a tak se sáhlo po známé jistotě, konkrétně Simone Mularonimu (DGM). Ten zaručuje jistý level kvality a je pravda, že se s danou výzvou popasoval velmi statečně. Skladby mají úroveň a dobře se poslouchají, přesto zde cosi schází k úplně perfektnímu dotažení. Otazníkem nakonec zůstává i samotná volba zpěváků. Ti patří do velmi podobné vokální kategorie a jejich duely tím pádem jiskří minimální energií, navíc větší přednost dostává - pro mě osobně méně zajímavější - Fabio, kterého je všude plno tak jako tak.
Mularoni každopádně zaslouží největší uznání za úvodní dvě skladby. „Ascension“ oplývá šmrncem s dynamizujícím kytarovým podkladem a svěžími vyhrávkami, k tomu nezbytné syntetické kresby a hlavně slušné vokální linky. „Outcome“ přeřadí o jeden rychlostní stupeň nahoru a jako návdavek přidá dramaticky znějící smyčce. U těch se však nelze zbavit pocitu, že jsou vloženy pouze pro samoúčelný efekt, bez hlubšího ukotvení do hudební struktury. Sympaticky se naopak jeví snaha o lehké progresivní vyznění některých písní, přičemž bohaté kytarovo-klávesové hře značně pomáhá skvělý sound, o nějž se staral opět Mularoni. Albu nejde nic zásadnějšího vytknout a jeho poslech celkem slušně utíká, a přece, jak již bylo naznačeno, zůstává v mysli jakýsi pocit nedostatku. Jakoby skladbám chyběla duše či větší uvěřitelnost, což člověka nakonec přece jenom vrací ke koketerii s myšlenkou, že za vším stojí marketingové tahy šéfa Frontiers Serafina Perugina. Fošna Lione/Conti jeho stáji ostudu sice nedělá, o nějaké přidané hodnotě nebo hlubší smysluplnosti nahrávky ale také mluvit nemůžeme.
|
