Pro někoho, kdo má rád heavy metal osmdesátých let, kde jsou slyšet zárodky thrashe a speedu, představují neúnavní kanadští dělníci Anvil jistotu i v roce 2018. Tedy v roce, v němž tihle zoufalí, věčně prohrávající loseři stojí na prahu čtyřiceti let společného hraní, kdy byli všechno možné, jen ne hvězdy, kterými se někdy až zoufale moc chtěli stát. Osud měl s nimi ale jiné úmysly a tak se frontman Steve „Lips“ Kudlow a jeho dlouholetý společník, bubeník Robb Reiner staly kultovními postavami, k čemuž jim určitě dopomohl i výborný film „Anvil! The Story Of Anvil“. Oba tak přesně naplňují krédo mnohých hudebníků, kteří skončili u koncertování po hospodách: „Pokud neprorazím, umřu snažíce se prorazit...“
Ne, Anvil dnes už nemusí nikomu nic dokazovat. Mají kolem sebe své příznivce, kteří se sice nepočítají na miliony ani statisíce, ovšem pro ně minimálně Kudlow a Reiner požívají božského statutu a každá deska, které kapele vydává takřka s železnou přesností, je pro ně jako dar z nebes. Dnes už je takových dárečků v diskografii těchto Kanaďanů sedmnáct a i když se o nich nedá říct, že by některý z nich byl vyložená bomba (nejblíže k ní měla kultovní „Metal On Metal“), alespoň obsahují upřímnou hudbu, kterou tahle kapela hraje od srdce. To už dokázala jen tím, že i přes komerční neúspěch nikdy svou kariéru ani nepřerušila a poctivě objížděla svět, aby si zahrála byť jen pro pár desítek příznivců v kdejakém zavšiveném klubu.
Novinka „Pounding The Pavement“ z této řady nijak nevybočuje. Dalo by se říct, že není o mnoho horší, ale také o nic lepší než její předchůdkyně. Pro Anvil další deska do řady. Ovšem taková, kde kapela opět nabízí celou třičtvrtě hodinu hudby, která jim jde přímo od srdce a kterou je prostě nutné jim věřit. I když je zde pár přehmatů, jako docela něšťastně zvolený otvírák „Bitch In The Box“, což je kupodivu ta nejhorší skladba z celé kolekce a kterou hned následující „Ego“ natolik převálcuje, že si říkáte, že ti Anvil jsou pořád dost dobrá kapela. Právě „Ego“, ještě spolu s motörheadovskými jízdami „Black Smoke“ (tady Lips zní skoro jako Lemmyho klon) a „Warming Up“ jsou jednoznačně nejlepší kousky desky. A víte proč? Protože jsou ty nejrychlejší.
To je totiž poloha, která Anvil sluší úplně nejvíc a kterou (ke své škodě) využije právě jen v těchto zmíněných třech věcech. Ostatní skladby mají sice svižné, ovšem stále jen střední tempo, kde je síla Anvil sotva poloviční. Tím samozřejmě nelze říct, že by šmahem všechny ostatní skladby kromě „Ego“, „Black Smoke“ a „Warming Up“ byly špatné. Takto „Pounding The Pavement“ bagatelizovat nejde. Titulní věc, „Nanook In The North“ či sabbathovská „World Of Tomorrow“ určitě mají něco do sebe a když pak v takové „Smash Your Face“ spustí Anvil ze zcela jiného soudku a jejich zvuk těžkne až někam k hranicím grunge (že by se jim ale takové přirovnání líbilo…) nebo dokonce k bažinám sludge metalu, dostavuje se pocit uspokojení.
Pro skalní fanoušky bude „Pounding The Pavament“ důvodem k jásotu. Aby ne, dostanou od svých oblíbenců další a ne vůbec špatnou desku. A rozhodně jim nebude vadit, že album zní, jak se dalo čekat, dokonale usazeně v osmdesátých letech a tím pádem i zastarale. Jenže Anvil na nějaké novoty nejsou vůbec zavedeni. Právě v jejich případě tak platí známé „žij a nech žít“ naprosto stroprocentně.
|
