Nejen progresivní, ale také čiré heavymetalové choutky cloumají světoznámým basákem Mikem LePondem. Ten kromě domovské party Symphony X figuruje ještě asi v dalších sto padesáti skupinách, vsadil bych se však, že projekt Silent Assassin bude patřit mezi jeho srdcovky. Aby také ne, když jej sám založil a v roce 2014 nastartoval eponymním debutem, přičemž letos přichází s dvojkou „Pawn And Prophecy“, to vše v sestavě, ve které figuruje LePondův parťák Michael Romeo (klávesy, programování bicích), zpěvák Alan Tecchio (ex-Seven Witches), a také nemalá řádka hostujících jmen.
Základem je ale samozřejmě LePondův skladatelský rukopis, ve kterém musí být slyšet baskytara, a to nejen v pozici rytmické podpory, ale jako aktivní a vždy činorodý nástroj, díky čemuž může toto album sloužit jako prostředek ke studiu čtyřstrunné hry pro muzikanty všech technických kategorií. Ani běžný fanoušek metalu ale nepřijde zkrátka, naopak, LePond i přes proklamovanou oddanost heavymetalovému stylu dokázal nabídnout nadžánrovou hudební směs, ve které nechybí rozmanitost a prostor pro nejedno překvapení. Už úvodní „Masters Of The Hall“ nečekaně atakuje hbitým punkovým riffem, potažmo groovy vlnami, které jej následují. Vokální linky nicméně prozatím nepatří mezi vyložené klady, zejména slokové fráze působí prapodivně a evokují až příliš běžný produkt US metalu. Lépe si vede navazující kus „Black Legend“, a to nejen díky kytarové hře, která ve své vynalézavosti připomíná mistrovské fígle páně Mustainea, ale i zásluhou prvků southern metalu, jenž v menší či větší míře prostoupí většinu následujících skladeb.
Pomalu vybrnkávaný nájezd se zlověstnými baskytarovými vstupy startuje kompozici „I Am The Bull“, která rozvážně budovanou stavbou s táhlými vokály a téměř makabrózní atmosférou dost možná zachutná příznivcům Black Sabbath. „Avengers Of Eden“ znamená další překvapení, když je do svižného a značně šmrncovního rytmického základu posazen neméně lákavý power-speedmetalový refrén. Obsah „Hordes Of Fire“ jde oproti tomu vstříc šlapavému thrashi a groovu, kterým prostupuje heavíkový duch osmdesátých let, včetně Tecchiova chorusového ječáku. Ještě hlouběji na časové ose se propadneme s baladickou písní „The Mulberry Tree“, a to až do sedmdesátek, které evokují vokály ala Led Zeppelin. K tomu přičtěme jemnou akustiku, folkový nádech či sólující kytaru plnou řeckého slunce a o jednom z vrcholu nahrávky je náhle rozhodnuto.
Ani její závěr však není ledajaký, právě naopak, LePond prostřednictvím titulní skladby projevuje největší ambice, a to na prostoru delším dvaceti minut, jenž je navíc rozčleněný na jedenáct částí. Úvod samozřejmě musí patřit baskytarovému bublání, na které se brzy napojí folkové prvky a muzikálové vokály hostující pěnice Veronicy Freeman. Následuje až kozáčkově odklepané tempo a opětovné baskytarové přemostění, tentokrát do „skákací“ groovy pasáže, jíž brzy zakontruje pianové preludium s nadýchanými smyčci. Tím se začne tvořit působivý motiv, jakoby vypadlý z opery Avantasia, a také ano, hymnická aura na sebe nenechá dlouho čekat, brzy se přidá svěží rytmus a jakési groovy jamování. Dynamické zpěvy dalších hostů proloží krátké sólo, načež se dočkáme nefalšovaného černošského blues s přechodem do výbušného rocku. Následuje další závan sedmdesátek, opět díky zpěvům, ale také hammondkám, akustická část s popěvky a posléze rozvášněná rytmika s thrashovými drápy, ječícím Alanem, ale i přívětivými melodickými okamžiky a progující baskytarou, to vše tvoří závěr tohoto epického opusu. Jeho dvacetiminutová stopáž se díky neustálým zvratům jeví jako poloviční, což je jednoznačným znakem vyzrálých tvůrců. Mike LePond se svými kumpány do takové umělecké sorty zajisté patří, a proto není třeba o kvalitách jimi stvořeného alba pochybovat.
|
