Šestá studiovka rakouských symfoniků je na světě a opět je nutné začít recenzi zmínkou o personální nestálosti uvnitř kapely. V nedávné době se totiž odporoučelo několik členů, konkrétně trojice Mike Koren, Werner Fiedler a Chris Kamper. Na svém místě ovšem (prozatím) setrvali ti nejdůležitější, tedy zakladatel Thomas Caser, stejně jako dvojice vokalistů Clémentine Delauney a Siegfried Samer, jehož kolega Herbert Glos z domovských Dragony je nyní rovněž členem Visions Of Atlantis (dalším novicem je kytarista Christian Douscha). Současná situace je tedy malinko roztěkaná, při tvorbě novinky ale muselo být všechno v naprostém pořádku, jinak by totiž nemohlo vzniknout dílo, které dost možná patří na samý vrchol metalografie této rakouské party.
Alespoň si nepamatuji, že by autoři v minulosti přišli s tak konzistentním a hlavně kvalitním materiálem, jakým je obsah alba „The Deep & The Dark“ doslova nasycen. U zmíněného titulu je ovšem nutné malé zamyšlení. Jsou si vůbec hudebníci vědomi, jak svěží a pozitivní muziku skládají? Tohle nemá s temnotou nic společného, tóny vyloženě povznášejí náladu a název alba působí asi tak mimózně, jako kdyby pánové z Morbid Angel nebo Cannibal Corpse pojmenovali svoji novinku „The Flowers & The Love“. Lyrický podklad se u Rakušanů zaobírá negativními myšlenkami a vnitřními démony, viz např. úvodní titulka. Při jejím poslechu se ovšem nedočkáme depresivní nálady, naopak šlapavá rytmika s vyústěním v nadýchaně optimistickém refrénu vykrojí na tváři první známky upřímné radosti. Song šlape jako hodinky, jedinou výtku je možné směřovat k jeho úvodu, potažmo dikci slokových frází, které opravdu silně evokují tvorbu Finů Nightwish. Naštěstí jde o ojedinělý okamžik, zbytek písně, a také celé nahrávky, se už bude odvíjet v podstatně osobitějším tónu.
Esenciální podstatu všech písní tvoří svěžest, pohoda a téměř hmatatelná radost z tvoření. K tomu výrazně přispívá odlehčeně přívětivá zvuková produkce, stejně jako jemné hlasy pěveckého dua, ze kterého dostává podle správného vychování přednost dáma, tedy Clémentine, jež zpívá zhruba tak, jak vypadá (= hodně dobře). Siegfried jí tvoří velmi galantní garde, které znamená spolehlivě podpůrnou pozici, bez potřeby cpát se dopředu nebo dokonce svou partnerku zastínit. Chemie díky tomu funguje na výbornou a jenom zdůrazňuje kladný náboj této nahrávky. Celkové vyznění přitom nemá daleko k rocku, syňtáky malují pohodově libozvučné vzory, orchestrace jsou zakomponovány s barokní noblesou a nejdou na úkor přirozené poslechovosti skladeb, jež by vlastně nejednou obstály i bez symfonických aranžmá (např. song „The Silent Mutiny“). K nejdokonalejší symbióze pravděpodobně došlo v příspěvku „Book Of Nature“, kde si ostré groovy riffy skvěle tykají s dramatickými smyčci, jejichž orientální odstín výjimečně nepůsobí prvoplánově, jak tomu bývá u jiných interpretů, ale naopak povyšuje automatickou naléhavost samotné písně.
Nicméně jak bylo zmíněno, skladby jsou vzácně vyrovnané a dynamicky sjízdné, přičemž vokální linky zpravidla nalézají vrchol v refrénových partech, v čele s prvotřídní hitovkou „Return To Lemuria“. A tak nakonec můžeme zalitovat jenom toho, že Rakušané nezůstali pouze u metalových písní, neboť jakmile se uchýlí k baladické poloze, jejich síla je najednou poloviční. Stane se tak rovnou dvakrát („The Last Home“, „Prayer To The Lost“), přičemž emotivní přenos a dojímavý potenciál skladeb není – navzdory slušným pianovým preludiím – nikterak zásadní a z celkového pohledu spíše přibržďuje výborně šlapající zbytek alba. To však stále zůstává parádním a nadmíru zdobivým příspěvkem nejen metalografie rakouské kapely, ale také celého symfo-metalového žánru.
|
