Abigorský opus magnum „Leytmotif Luzifer (The 7 Temptations of Man)“ byl až po okraj naplněn všelijakým navrstvováním a mnoha nápady, které vytvářely chaos, jenž si žádal postupné prokousávání, aby se v něm tolik neztrácelo. Antikomerční (žádné video, žádná trička, žádné koncerty) Rakušané přislíbili se svou desátou deskou odklon od komplikovaného vrstvení, technicky náročných postupů, ale také od drtivých blast beatů. Peklo mělo vyvrhnout desku ryzího zla, při jejíž tvorbě se do kotle házely snadněji stravitelné ingredience a minimalismy, aby se inovace s tradicí slily do jediného celku.
Nejsou to jen kultovní nahrávky z devadesátek, jež by z Abigor dělaly prvotřídní blackmetalovou záležitost, k naprosté špičce se tato legenda řadí i svou novější, avantgardně experimentální tvorbou, ke které se uchýlila po sklonku milénia, přičemž zlom mezi těmito érami představuje album „Satanized (A Journey Through Cosmic Infinity)“. Poté Abigor na pár let přerušili činnost, aby ji v roce 2006 opět obnovili a pokračovali přibližně tam, kde to před časem zapíchli. A i dnes jsou Rakušané schopni plodit skvosty velkých formátů, což se o každé „devadesátkové“ blackmetalové kapele rozhodně říct nedá. A už vůbec se jen tak o někom nedá tvrdit, že by v současné době exceloval. O Abigor se ovšem takto hovoří.
Žádné přídavné stopy, jež by přispívaly k nestravitelné chaotičnosti nebo vytvářely další melodie. Vše má znít přirozeně. Lyrická rovina není komplikovaná už vůbec, texty jsou prostě o Satanovi a o ničem jiném. Nahrávka má budit dojem, že by klidně mohla zapadnout mezi archivály z let devadesátých, jenom ten sound je dnes samozřejmě někde jinde (vždyť něco jako „Opus IV“ by dnes mohl čekat jen blázen, ale o naleštěný průzračný krystal také nejde).
Skvostné okamžiky mrazivé euforie servíruje opravdu parádní úvod „All Hail Darkness and Evil“, v nichž ještě „Sword of Silence“ chvíli pokračuje. Upozorňuji, že atmosféra těchto dvou nesvatostí je těžce návyková. Slibovaným minimalismům se asi největšího prostoru dostává ve výborném začátku „Black Death Sathanas (Our Lord`s Arrival)“, a také v následující „The Cold Breath of Satan“. Zde se ale pozastavíme a povzdechneme si, poněvadž míra silných atmosfér v dalších kouscích poněkud klesá. Ve srovnání s prvním čtyřlístkem přichází vystřízlivění. To naštěstí opadne, ale stane se tak až s nástupem závěrečného dua „Christ`s Descent into Hell“ a „Ancient Fog of Evil“. Bohužel však onen ne tolik záživný úsek vybízí k tomu, aby si posluchač desku znovu pustil od začátku ještě před tím, než dorazí k jejímu výbornému závěru (a to stopáž alba dosahuje skromných šestatřiceti minut).
Příznivci obou dosavadních tváří Abigor (jak té avantgardní potažmo industriální, tak té klasické) budou mít s největší pravděpodobností k novince výhrady. Na své si tentokrát přicházejí ti, kteří se ohlížejí vzad, zatímco kráčejí vpřed, a kteří za každou cenu nevyžadují totální audio chaos, ale ani si nevystačí s kdejakým sypačkobitím. Každopádně se z Vídně – až na ono slabší místo, kde deska nedosahuje nastolené úrovně fascinujících úvodních a závěrečných kousků – opět valí uznání hodný black metal euforického rozměru.
|
