Němečtí Heavatar, v jejichž čele stojí Stefan Schmidt od zpěváčků Van Canto, svou hudbu přibližují otázkou „Jak by to mohlo znít, kdyby se Beethoven, Mozart, Chopin a přátelé připojili k metalové skupině?“ Troufnu si však tvrdit, že takhle postavené entrée desky „Opus II – The Annihilation“ je docela zavádějící. Ne snad, že by o klasiku Heavatar vůbec nezavadili, ale přece jen mnozí kolegové to dělají daleko intenzivněji, přístup Schmidtovy party k dávným mistrům je převážně poměrně decentní, takže jejich dílo využívá jen jako sympatické koření, nikoliv jako základ skladeb, možná o něco blíž mají Heavatar k propojování domáckého Stefanova působiště s Manowar.
Naprosto zásadní je fakt, že melodikou a zpěvností, na které jsou postaveni Van Canto, je tahle deska nasycená. Stefan Schmidt coby vrchní skladatel zpěváčků má svoje tradiční postupy zjevně silně pod kůží, u Heavatar jim však navléká obvyklejší formu díky využití tradičních nástrojů, kde zejména nakopávající bicí bývalého všudybyla Jörga Michaela znějí velmi akčně. Již samotný název desky signalizuje, že Heavatar plynule navazují na svoji prvotinu, jedinou výraznější změnou se tak stává fakt, že vlkodlaka Charlese Greywolfa nahradil u čtyř strun Daniel Wicke a že v rámci asociace na krále metalu došlo tentokrát přímo i na využití jedné z jejich skladeb.
A jelikož (stejně jako na debutu) Heavatar v žádném případě nechtějí zastírat Schmidtovy kořeny, nepřekvapí, že z nabídnutého menu nejlépe fungují okamžiky, které by se (samozřejmě po vypnutí elektriky a s těmi správnými hlasy) spolehlivě mohly usadit v repertoáru Van Canto. Prim hraje piánem uvedená šlapavka „Hijacked By Unicorns“ s expresivně teatrálním zpěvem v úvodu, nadýchaně skandovatelným refrénem s geniálním titulním sloganem a extrémně chytlavými sbory, úvodní divočina „NoneShall Sleep“, ve které Schmidt občas chytne do svého hlasu až Hetfieldovskou agresivitu, a úvodní dvě části závěrečné čtyřdílné ságy „The Look Inside“ -„A Broken Taboo“ s poměrně dlouhou výpravnou předehrou, pomalejším tempem, důstojně sytým zpěvem, až romanticky znějící kytarou a podobně zabarveným ženským zpěvem, které se (celkem očekávatelně) zvrhne do klasicky rychlého klokotání, či výpravně zasněná a folkem načichlá lehkonohá taneční „An Awakening“.
Výpůjčka od Manowar „Metal Daze“ do konceptu desky velmi dobře zapadá, jasně ukazuje, že výraz Heavatar nemá k Manowar kdovíjak daleko a Schmidtův ječák toto tvrzení silně zdůrazňuje (dokonce se dá říci, že tahle verze je o něco živější, než vlastní předělávka Mayovců na albu „Battle Hymns MMXI“), a určité opodstatnění má i výpravně orchestrální verze „The Look Inside“, byť té absentující agresivita zpěvu přece jen na kráse něco ubírá.
Heavatar i když nepřekvapili, tak potěšili. A to tak, že hodně.
|
