Ani obměna dvou pozic v sestavě Primal Fear, ke které došlo během turné propagující čtvrtou studiovku „Black Sun“, ani manko, jež zůstalo viset na účtu kapely po americké štaci s názvem „Metal Gods“, nemohlo zastavit rozjetou německou mašinu, a tak se její fandové už v roce 2004 radovali z dalšího alba. To dostalo do vínku titul „Devil´s Ground“, pod jehož zlověstností je ukrytý vzkaz o nebezpečí pozitivního přístupu k satanismu a černé magii. Což se jeví jako sympatické sdělení, nicméně pokud se hudební stránky týká, žádný posun nenastal, naopak se ještě prohloubily vazby se zemitým heavíkem, což pátou řadovku Prima Fear pocitově vrátilo až někam k albu „Jaws Of Death“.
Album začíná nekompromisním Scheepersovým zařváním názvu úvodní šlehy „Metal Is Forever“, které musí blažit nejen všechny zapálené obráběče těžkých kovů, ale hlavně spolehlivě rozhicuje ortodoxní fanoušky heavy metalu, kteří o věčnosti svého nejoblíbenějšího žánru ani na chvíli nepochybují. Na druhou stranu, pokud někdo disponuje střízlivějším odstupem (případně vyšším, nežli pubertálním věkem), zřejmě mu při podobně patetických projevech začnou v hlavě rotovat malinko smíšené myšlenky. Já osobně se přikláním k oné kritičtější skupině, když mě podobně podbízivé výkřiky od poslechu spíše odrazují, zvlášť pokud nejsou podpořeny dostatečně chytlavou instrumentací. A to hlavní motiv první skladby věru není, naopak se úzkostlivě drží zemité dikce, na čemž nic nemění ani Ralfův hurónský ječák. Jenže historie této kapely nás dávno poučila, že podobné eskapády jsou zpravidla vykoupeny buď slušným refrénovým okolím, nebo – a to nejčastěji – velmi melodickou sólovou variací. Nejinak je tomu v případě úvodní skladby (potažmo druhé patetické položky „In Metal“), takže jí člověk nakonec rád leccos odpustí, nemluvě o fanoušcích, kteří tuto píseň rovnou pasovali na jeden z největších hitů kapely, bez kterého se neobešel žádný z následujících koncertů.
Navazující čtyři skladby představují dvě polohy Primal Fear (jakkoli rozdíly mezi oběma nejsou velké), tedy jednak říznější heavík, jednak volnější hudební naraci s pohodovým tempem. V první kategorii najdeme kusy „Suicide And Mania“ a „Sea Of Flames“, přičemž o kousek vítězí druhý jmenovaný, a to díky slušnému odpichu nebo refrénu s nemalou hitovou ambicí. Klidnější tvář zastupují „Visions Of Fate“ a „The Healer“, a zde více baví „Léčitel“, v němž kytarové vybrnkávání vhodným způsobem pozvedá vokální linky, náladu – opět mírně pochmurnou – pak definitivně podtrhne melancholický cellový vstup. V tu chvíli si zkrátka album vede obstojně, dvojice dalších písní ale tuhle pohodu celkem výrazně naruší.
„Sacred Illusion“ bylo původně plánováno pro partu Vinder, ve které na jedné z pozic figuruje jistý Oliver Kaufmann, což je kámoš Ralfa Scheeperse ještě z období jejich společného účinkování ve spolku Tyran´Pace. Oliver jednoho dne požádal Ralfa o nazpívání dané skladby, nakonec se ale vše malinko překlopilo, Ralfovi se song zalíbil a po vzájemné dohodě si jej uzmul pro vlastní kapelu. Vznikla tak malinko nešťastná situace, kdy jediná kompozice, na které pracoval vnější autor, platí za nejslabší položku díla „Devil´s Ground“. Však také tento krok nebyl některým Ralfovým spoluhráčům úplně po chuti (např. Stefanovi Leibingovi), nicméně stalo se a my jsme tak nuceni poslouchat vyloženě nijaký metalový song s nudným refrénem a hlavně absencí melodického sóla. Také vložení již zmíněného kusu „In Metal“ do playlistu desky předcházela interní debata o tom, zdali je opravdu nutné a vhodné mít dva klišoidní songy se slůvkem metal v názvu. Výsledné rozhodnutí opět nebylo úplně šťastné, nicméně zde se již jedná o autorský příspěvek kapely, a proto alespoň nechybí povedené sólové vyhrávky (chorusové opakování titulu skladby je ovšem na palici).
Ani „Soulchaser“ nenabídne dobrý refrén, situaci ale tentokrát vynahradí poslechový bridge, (samozřejmě) sólová část, ale také thrashový nášlap, kterým celá skladba adrenalinově vygraduje. K více svobodomyslnějšímu tónu se album uchýlí v položce „Colony 13“, slokové fráze sice malinko připomenou opus magnum „Painkiller“ od Judas Priest, refrén i zbytek písně jsou nicméně ucházející. Ještě lépe si vede další rytmická pohodovka „Wings Of Desire“, v níž hrají prim chytlavé vokální linky, které v kombinaci s uvolněnou instrumentací opět dokazují, že tato poloha vyhovuje autorům kapely o poznání lépe, nežli těžké metalové vály, jejichž tíha jakoby pánům bránila v kýženém kompozičním rozletu (danou teorii mělo ostatně brzy potvrdit album „New Religion“). Předposlední věc „Heart Of A Brave“ znamená tradičně nabuzený heavy-thrash, skladba má slušný drajv, nad refrénem, jenž až příliš evokuje dřívější tvorbu kapely, ale opět vítězí chytlavěji napsaný bridge. Titulní opus je postavený na mluveném slově, které poukazuje na nebezpečí zmíněné v úvodu této recenze.
Pátá studiovka Primal Fear plynule vklouzla do metalografie kapely a jako taková opět zaznamenala jistý úspěch (větší, nežli předešlá bůhvíproč kritizovaná fošna), brzy přišlo světové turné, celkově ale začínala na povrch čím dál více vystupovat autorská stagnace, kdy se pánové zas a znova uchylovali k tradičním heavy-powermetalovým postupům, které jim sice šly dobře od ruky, nicméně pokud nechtěli zamrznout na mrtvém bodě, byl nejvyšší čas na změnu. Což také hudebníci vycítili a na příštích dvou albech dokázali nabídnout opravdu nečekaný, zároveň však vysoce kvalitní materiál, jenž mnoho fanoušků dodnes řadí na samotný vrchol celé metalografie této německé kapely.
|
