Co se může stát, pokud je umělec zaplavován inspirací a téměř neustále skládá muziku? Pokud jde o génia, bude svět bohatší o mnoho dobré hudby, pokud se jedná o běžného jedince, hrozí riziko kompoziční repetice a sebevykrádání, z čehož můžou profitovat pouze nejvěrnější fandové daného interpreta. Axel Rudi Pell má dle svých slov nápadů na rozdávání a v momentě, kdy po pravidelném dvouletém intervalu stvořil se svojí partou další studiovku (loni ovšem vydal ještě kompilaci a singl), už je v podstatě hotov k tvorbě další desky, a pak další a… to znamená, že se od předešlých příspěvků nic nezměnilo a na světě je další řadové album, odvíjející se v nejtradičnějších intencích Pellovy dlouholeté tvorby.
Jisté rozdíly se samozřejmě najdou, jsou však mikroskopického charakteru, navíc pokud po nich opravdu detailně zapátráme, výsledná diference nebude pro novinku „Knights Call“ lichotivá, alespoň při porovnání s minulou fošnou „Game Of Sins“. Na té bylo totiž ke slyšení o trochu více autorských vychytávek, potažmo komplexně zdařilých skladeb. Tentokrát můžeme vyloženě obdivně mluvit o úvodu díla, které ovšem postupem hrací doby naznačenou kvalitu nepotvrdí a rychle upadne k Pellovu kompozičnímu průměru. Přitom kdyby se vše odvíjelo v mantinelech dobře vymyšleného intra „The Medieval Overture“, případně navazujícího songu „The Wild And The Young“, jenž oplývá nápaditým šmrncem od začátku do konce, mohli bychom mluvit o jedné z vrcholných položek Pellovy kapely. Ani dvojice dalších kusů „Wildest Dreams“ a „Long Live Rock“ si vlastně nevede špatně, jakkoli obě malinko narážejí na opakování nejprovařenějších metalových rýmů „sorrow/tomorrow“ a „forever/together“, po kterých zpravidla sahají líní a nenápadití textaři. První jmenovanou položku však drží nad vodou – na Pellovy poměry – obstojný refrén a hlavně velmi příjemné sólo s libým finálním motivem, druhou pak spasí vokální bridge, jenž jasně vítězí nad nezábavnou refrénovou stavbou, a opět slušně vypointovaný sólový part.
První z rytmicky vláčných příspěvků „The Crusaders Of Doom“ ovšem nepřinese nic jiného, nežli bůhvíkolikrát provařenou Pellovu hru, ve které jediné osvěžení znamená kratinké riffové zhutnění post-sólové části. Kéž by takových méně čekaných kompozičních zákrut bylo víc, stejně jako svižnějších temp, na které, zdá se, začíná Pell čím dál více rezignovat (přitom by nemusel, přece jenom ještě není ve věku členů Judas Priest nebo Magnum, u nichž se něco takového dá celkem pochopit), naopak se čím dál více kloní k hard rocku, a to až tomu nejklasičtějšímu, viz několikeré zakomponování hammondek. Tento nástroj (lépe řečeno jeho synťákový efekt) bylo možné výrazněji zaslechnout již v písni „Wildest Dreams“, ještě větší prostor pak dostává v instrumentálce „Truth And Lies“, ve které se vůbec klávesák Ferdy Doenberg vyřádil a je to právě jeho zásluhou, že daná skladba celkem slušně odsýpá a baví.
Povinný baladický počinek je ukryt pod názvem „Beyond The Light“, opět se dostáváme na časově rozmáchlou plochu, kdy se píseň sice hezky poslouchá, avšak zároveň nenabízí zajímavější tvůrčí fištrón, nemluvě o emotivním přenosu známému z pecek jako „The Clown Is Dead“ nebo „The Masquerade Ball“. Leccos samozřejmě zachraňuje tradičně vynikající Johnny Gioeli, kterému by měl Pell z vděčnosti pravidelně platit luxusní masáže, pedikúru a dovolenou u moře all inclusive, jelikož bez tohoto pěvce by byl takzvaně nahraný. Ani Johnny ale nic moc nezmůže s nudným refrénem, jaký zazní v „Slaves On The Run“, potažmo s dalším rádoby-epickým kusem „Tower Of Babylon“, jehož (ve skutečnosti nemalý) vtahující potenciál bortí nehezky přepálená repetice arabsky vykroucených motivů. Pell si zkrátka splnil normu, po dvou letech nahrál album a už může vesele spřádat nápady na další studiovku. A nám nezbývá, než si - zřejmě hodně idealisticky a bláhově - přát, aby se mu jednou povedlo navázat na (víceméně) celoplošnou chytlavost jeho nejlepších alb, v čele s klenotem "Magic".
|
