Liv Jagrell zjevně nerada zahálí. Chvíli poté, co se po třinácti letech činnosti a pěti vydaných albech rozpadla kapela Sister Sin, ve které bruska v Livině hrdle byla zásadním poznávacím znamením, rozběhla Liv nový projekt Liv Sin (no jasně, proč úplně odkopnout svoji historii?), se kterým hned v následujícím roce vydala debutové album „Follow Me“. To lze dostatečně popsat prostým konstatováním, že Liv má hluboko v kostech klasický heavy metal a navíc pokukuje i po thrashi, v krku si hýčká struhadlo, jed a ekrazit, v hlavě jí zvoní dobré melodické nápady a opřít se může o Stefana Kaufmanna, Fittyho Weinholda, Schmiera a Jyrkiho 69, přičemž ti první dva se v pozici producentů postarali o to, že do tvorby Liv Sin vydatně prosakuje ten typický dirkschneiderovsky acceptovský mašíren-marš heavíkový náboj.
Způsob, jakým Liv Sin v úvodní uštěkané ostré kvaltovce „The Fall“ vykopne dveře, je dechberoucí. Ostrá riffovka bez jakékoliv kudrlinky, jedovatě uřvaná Liv, ale i chytlavá kytarová naháněná mají strhující energii, od které se vlastně odvíjí převážná většina dění na albu. Následující naléhavá „Hypocrite“ ve které ty zlehka vystrčené thrashové drápy a neurvalost Lizina hrdla podporuje melodicky štrikující sólová kytara a při zvolnění i do popředí vysunutá basa, či skandovatelně vyřvatelný slogan, melodický riff, ubzučená kytara a vytrvalé střídání temp ve šlapavé „Let Me Out“ (tady je ten dávný odkaz parťáků z Udovy družiny asi nejsilnější) definují rámec, ve kterém se Liv Sin pohybují. Z něj dokáží parádně vyklouznout v „Immortal Sin“ předělávce od Fight, do jejíž těžkopádnosti dokázala Liv a především Jyrki 69 stříknout solidní porci potemnělosti, či prostřednictvím občasných poeticky atmosférických vybrnkávaných úvodů, které však ani v závěrečné téměř baladické „The Beast Inside“ neudrží vláčně dojemnou polohu - i když tady k tomu mají Liv Sin nejblíž a Liv samotná dokazuje, že si umí vyhrát i s jinou, než jen divokou polohou svého hlasu.
Právě to prolínání klidných poloh a následné narůstání intenzity ve spojení s kombinací nekompromisní energie a přístupné melodičnosti v „Endless Roads“ předčí všechny klady již zmíněných skladeb (možná i proto, že právě tahle píseň je nejtěsnější spojnicí na bývalé působiště Liv Jagrell) a udělá vrchol alba z téhle pestré pecky. Mile působí i textové šťouchnutí do Schmierova domoviště v jeho vyhroceném duetovém střetu s Liv v „Killing Ourselves To Live“.
Energie, agrese, melodie… výzvu „Follow Me“ je strašně snadné uposlechnout!
|
