Nedávno se objevila zpráva, že Slayer vyjedou na poslední turné. A mě by vážně zajímalo, jak velkou skupinu tvoří fanoušci, které po přečtení této informace najednou popadne těžká beznaděj. Je však jisté, že takoví existují, někdo si možná kvůli tomu projde pěti fázemi smutku, od popírání a hněvu, přes depresi až po smíření. Tento útrpný proces je však zhola zbytečný, vždyť podobně „zaručenými" prohlášeními je metalová historie doslova prošpikovaná, přičemž se jen v minimu případů daný interpret po dokončení koncertní štace opravdu uklidil na umělecký vejminek. Živá vystoupení jsou dnes základním zdrojem příjmů velkých kapel, takže vůbec není od věci zajistit si dopředu vyprodané turné. Většinou tedy nejde o nic jiného, nežli marketingové čachry. Jistě, jsou i okamžiky, kdy to hudebníci myslí upřímně, bez postranní touhy někoho oblbnout, avšak i zde jsme dávno poučeni, že takoví jedinci se po čase nečinnosti zase rádi vrátí na scénu, neboť zjistí, že bez hraní prostě žít neumí. A proto věřím, že ani Slayer neuvidí fandové naposled, a že o nich zase brzy uslyšíme, přičemž dost možná půjde o zprávu typu: „Hudebníci ze Slayer se rozhodli natočit ještě jedno album, rozlučkové, poslední.“ A zase nebude nutné bít na poplach. Historie nás totiž, zejména v poslední době, naučila ještě jednu věc, tentokrát už ne tolik úsměvnou. Život rockera mnohem častěji končí nedobrovolně, a to z důvodu nečekané nemoci, nebo rovnou smrti. Všechny jiné důvody mívají zpravidla dočasný charakter, což je jenom dobře.

Pagan 31.3.2018