Melodius Deite patří mezi kapely, které jednak hrají starý dobrý power-speed, jednak se snaží o žánrové povýšení formou progresivních prvků. Je ovšem nutné zmínit, že pokud se týká druhé studiovky z roku 2014 (deset let starý debut za řeč příliš nestojí), tato fúze neprobíhala úplně přirozeně a spíše rozťala album do schizofrenní podoby. Od té doby ale autoři evidentně pokročili, jelikož aktuální počin nese mnohem ucelenější tvar, navíc došlo ke změně na vokální pozici, kdy spíše průměrného Ake Kertpanicha nahradil o něco lepší Lean Van Ranna (A Taste Of Freedom). To vše je ku prospěchu věci, a přece se nakonec jeden zásadní zádrhel objeví.
Nejprve nás ovšem čeká bohatá nadílka neoklasického power metalu s občasným vnikem progových pasáží či dramatických orchestrací, daný mix je ale tentokrát smíchán s mnohem větší pečlivostí a hlavně nápaditostí, která většinu písní nadopovala značnou chytlavostí. Vyloženě do noty mi hrají kompozice jako „Saint Raguel“, „Saint Gabriel“ (album je provázáno příběhy o archandělích) a „The Lost Tales“, v nichž hraje prim sytá instrumentální hra s velkou řadou sladce melodických zákoutí, podmanivých vyhrávek a sól či hezky vypjatých vokálních momentů. Většina zbylých skladeb nijak zvlášť nezaostává a album se tak stává lahůdkou pro příznivce neoklasického power metalu ve stylu spolků jako Magic Kingdom nebo Time Requiem. Je znát, že si pánové dali na tvorbě písní velmi záležet stran komponování i přípravy aranží (snad jen zvuk mohl být méně zastřený), o to více proto uhodí do uší položka „Genesis Of The 13 Olympians“, která celou nahrávku uzavírá.
Jak se totiž ukázalo, autoři na svoji touhu psát komplikované a dosti zašmodrchané kusy nezapomněli, pouze ji tentokrát cele koncentrovali do zmíněného opusu. Zde se opravdu vyřádili, skladbu natáhli na skoro pětadvacet minut (pocitově má však nejméně tři hodiny), přičemž se jim podařilo výrazně „zhanobit“ kvalitu písní, které tomuto nešťastnému počinku předcházely. Dočkáme se prapodivného obsahu s filmovými zvuky, ukecanými pasážemi, zvukovými haluzemi, pro většinu stopáže je každopádně symptomatické jediné slůvko, kterým je NUDA. Tohle se pánům opravdu nepovedlo a osobně si jen těžko vzpomenu na nějaké hudební dílo, jež by bylo podobně nepochopitelným způsobem poznamenáno a poníženo. Na celou věc lze ale naštěstí pohlížet pozitivní optikou. Umístění skladby je vlastně ideální, neboť není nic snazšího, než album včas - tedy po baladickém příspěvku „Forever“ – vypnout a nenechat si zkazit výsledný dojem. A pokud se někdo do poslechu přece jenom pustí, dočká se alespoň krátkého vysvobození ve formě ostrůvku hymnicky působivých motivů, které se objeví na konci čtrnácté minuty a pokračují pár desítek sekund, než je opět pohltí nevýrazná kompoziční skrumáž (lichotivě je možné mluvit ještě o valčíkovém okamžiku v minutě jednadvacáté). Nakonec je nutné dodat, že kdyby se autoři neodhodlali k závěrečnému kroku, bylo by finální hodnocení o půl bodu výživnější.
|
