Evil Drive leckdo přirovnává k partě Arch Enemy, což je spojitost vcelku trefná, ať už se tomu členové této finské kapely jakkoli brání. Pravdou je, že se zde možná jede o něco více na heavíkovou podstatu, bez výraznějších deathových odboček. Kdyby za mikrofonem nechroptila sličná dračice Viktoria Viren, smrtící škatule by vlastně zcela vymizela a šlo by toliko o thrash´n´heavy metal s občasným náklonem do jemnějších odnoží, jako je např. power. Album „Ragemaker“ se totiž honosí mohutným počtem melodických vyhrávek, které číhají téměř za každým notovým rohem.
Pokud se dva roky starého debutu s titulem „The Land Of The Dead“ týká, nebyli s ním autoři téměř v žádném ohledu spokojeni. Otevřeně to přiznávají v rozhovorech s tím, že na aktuální desce se již vše odehrálo v pořádku a podle jejich představ. A skutečně, zvuk má správné grády, pochvalně je nutné mluvit také o nadmíru povedeném (a zrakové smysly lehce prověřujícím) art-worku. Pokud se invenční síly týká, slušnou úroveň naznačí již uvítací položka „Intro (Rage Is Rising)“, která by mohla otvírat lecjaké powermetalové album. Stejně tak rozjezd skladby „Anti-Genocide“ celkem věrně kopíruje tradiční linie tohoto melodického žánru, k deathu se posuneme až s nástupem Viktoriina growlingu, jenž má pořádné koule a kvalitou v pohodě dohání (vlastně i dost připomíná) jak Alissu z Arch Enemy, tak třeba Lady Owl z ruských Pokerface nebo Brittu od Němců Cripper. Nutno dodat, že sami hudebníci z Evil Drive přiznávají v obsazení pohledné Viktorie jistý kalkul, jelikož by „s chlapem za mikrofonem prostě nikdy nemohli vzbudit takový zájem“. Nicméně jak bylo zmíněno, hlasový projev je zde naprosto v pohodě, takže jde o klasickou „win-win“ situaci.
Na druhou stranu, pokud se Viktorie pustí do čistého zpěvu, jako např. v rockově uvolněné písni „Legends Never Die“, je znát, že má přece jenom své limity a že se daleko jistěji cítí v drsnější poloze. Daný song zároveň dokládá snahu autorů osvěžit aktuální playlist jinými, nežli dravě metalovými kusy (podobně vyklidněných temp se dočkáme ještě v příspěvku „Run Through The Dark“). Což je jenom dobře, jelikož tyto položky postupem času vykazují celkem tuhé schéma, ve kterém se opakují riffy s thrashovým přívlastkem, šlapavá či svižná rytmika a již zmíněné melodické vyhrávky. Samostatně většina songů v pohodě obstojí (na první místa pasuji celkově nejpřitažlivější šlehy „The System Is Dead“, „Ragemaker“, „Fire Is Her Name“ nebo „There Is No God" se zřejmě nejchytlavějším refrénem), v rámci alba se ale jejich síla postupně snižuje a otupuje. Chtělo by to cosi navíc (možná špetku orchestrací, případně častější akcelerační nakopnutí), v současné podobě si kupříkladu neumím Evil Drive představit coby koncertního headlinera, naopak jako předkapela na rozehřátí by Finové svoji funkci splnili spolehlivě. Raději by se to však nemělo odehrávat před podobnými interprety (ano, např. Arch Enemy), aby se celý koncert neshlukl v jednolitou a těžko rozlišitelnou hudební masu.
|
