Přestože dva roky stará placka „World Gone Mad“ měla být posledním studiovým příspěvkem, američtí veteráni a zábavní stylotvůrci pokračují dál, což je jenom dobře. Prozatím se prezentují EP „Get Your Fight On!“, které by měla v létě doprovodit plnohodnotná studiovka. Aktuální kraťas – jenž ovšem ve výsledku dosahuje pětačtyřiceti minut – částečně navazuje na zmíněnou řadovku z roku 2016, v jejímž playlistu se song „Get Your Fight On!“ tyčil na čtvrtém místě. Pokud se však hudební intenzity týká, přesouváme se na poněkud odlišné území, ve kterém se tentokrát nenašlo mnoho prostoru pro ostré crossoverové riffy, vše spíše připomíná soundtrack k uvolněné párty, kde každý druhý (nebo spíše každý) hulí trávu a skunk.
Na EP nalezneme tři nové skladby, stejný počet coversongů, ve druhé polovině pak číhá několik instrumentálních variací a nakonec LP verze titulní položky. Dva covery pocházejí od party Cyco Miko, s níž jsou Suicidal Tendencies spřízněni žánrově (vyšlo dokonce společné splitko) a hlavně personálně, neboť zpěvák Mike Muir figuruje v obou spolcích (Cyco Miko je jeho přezdívka). Flákem „Nothing To Lose“ celá nahrávka začíná, po krátkém nájezdu dojde na typický HC punkový nátěr se skandovanými vícehlasy a celkově slušným drajvem. Navazující „Gen United“ znamená první původní příspěvek kapely. Prim zde hraje Muirovo vokální povyražení s příjemným hip-hopovým náklonem, přičemž základ neustále tvrdí zábavná funky basa. V kusu „iAuthority“ se zpěvy dostanou do ještě ležérnější polohy a celá situace začíná připomínat zmíněnou kalbu, lépe řečeno její pomalé dozvuky, kdy se ještě sem tam někdo odhodlá k solitérnímu výstupu (viz obstojný rockec poslední nové písně „S.E.D.“ nebo další covery od Cyco Miko a Iggy Poppa), na žádný větší odvaz už to ale protentokrát nebude.
Vhod proto přijdou hrátky spojené s titulní skladbou, ovšem jde o propojení velmi volné, ve kterém je hlavní prostor věnován imaginaci toho kterého hudebníka. Akustická verze, v níž na bicím postu nefiguruje Dave Lombardo, ale hostující Travis Barker (ne, že by tato změna byla jakkoli zaznamenatelná), rozjíždí odlehčenou hru pozvolna a stále ještě za Muirovy účasti, v dalších dvou číslech už ale zpěvy nezaslechneme, což kupodivu ničemu nevadí. Naopak, "zhuleně" relaxační atmosféra v těchto momentech dosahuje vrcholu, zejména baskytarové „jamování“ páně Ra Díaze je parádní, za hřích ovšem stojí také aktivní sólování v kytarové verzi. Toto EP je totiž hlavně o pohodě, přesilu dravých riffů s typickým skate-punkovým či thrashovým odérem si pánové schovali napříště. Tedy alespoň doufám.
|
