HIBRIA - Moving Ground
K novinkám brazilské Hibrie přistupuji v posledních letech s pramalým očekáváním. Pryč jsou doby povedené dvojice prvních alb „Defying The Rules“ a „The Skull Collectors“, což potvrzuje také novinka „Moving Ground“. Její název je proto velmi zavádějící, jelikož nejen že se při poslechu aktuálních skladeb nepohne nikde na světě ani zrnko půdy, zemina se dokonce ještě více uzavírá a tuhne, aby propustila co nejméně světla. Buď brazilští autoři dále nechtějí psát vstřícné melodie, nebo tento um prostě zapomněli, každopádně většina nových skladeb je zase prachbídná. Přitom kdybychom vše posuzovali pouze s ohledem na zvuk, zpěv Iuri Sansona nebo čistě instrumentální sekci, bylo by nutné přeskupit kladné body výrazně na stranu Hibrie. Jestliže tak nelze učinit, je to jen a pouze z důvodu nezáživných vokálních linek, zejména pak refrénů. Ty totiž čpí tuhou bezradností, ba co hůř, v několika případech jsou vyloženě protivné a spolehlivě zabraňují v touze po opětovném spuštění daných položek. Mnoho pozitivního nelze napsat o ústředních částech songů „A Life For Yourself“ nebo „Scream And Shout“, nejhůře pak do mých uší vstupují refrény skladeb „The Shapeshifter“ (zde zejména z důvodu přepálené repetice), „Safe Shore“ a hlavně zhůvěřilosti s titulem „Sailing Ship“. Přitom, jak již bylo uvedeno, okolí refrénů slušně šlape, v rytmice, riffech i sólech hudebníci nacházejí zajímavé průniky mezi styly heavy, hard rock, power, prog a groove metal, co je to však platné, když tato snaha není jištěna pěveckou chytlavostí. Občas se najdou světlé chvilky, např. úvodní titulka je povedená a v pohodě připomene bývalou formu brazilských autorů (i proto, že se v refrénu operuje se změnou tóniny a tempem), dobře si vede také opus „Reset My Brain“ se svižným rytmem, hravou funky basou či pianovým dovětkem, možné je zmínit i položku „Heaven“, jenže v té je již malinko na hraně podivně se táhnoucí chorus (sólo naopak jiskří nápaditou hravostí). Pořád tedy platí, že jistý šmrnc tahle parta má, neschopnost napsat dostatečně chytlavé vokální linky ale táhne celé album brutálním způsobem ke dnu.
4,5/10
YouTube ukázka - Moving Ground
ROCKA ROLLAS - Celtic Kings
Kdo jenom trochu sleduje tvorbu švédského hudebníka Cedericka Forsberga, známějšího pod zkráceným jménem Ced, nemůže být překvapen tím, že je na světě nové album projektu Rocka Rollas, přestože tuhle partu Ced už před časem pohřbil. Není to poprvé a pravděpodobně ani naposled, takže není třeba brát dvakrát vážně další prohlášení o tom, že jde tentokrát již o OPRAVDU poslední studiovku. Materiál pro fošnu „Celtic Kings“ byl na světě delší dobu, Ced ale nemohl sehnat spoluhráče dle svých představ, zejména zpěváka, neboť jak sám přiznává, on mezi bůhvíjak dobré vokalisty nepatří. Přesto nazpíval již několik nahrávek, a protože se mu nepovedlo pro Rocka Rollas nikoho najít, nakonec zpívá i na této desce. A pravdou je, že výsledek není až tak tristní, z celkového pohledu je pak dokonce možné mluvit o krapet (!) chytlavějším zážitku, než jaký nabízejí díla dalších Cedových akvizic, v čele s projektem Blazon Stone (i ten byl dříve rozpuštěn, aby později vesele pokračoval dál). Opět se dočkáme převážně rychlých temp jedoucích v osmdesátkových heavy-speedových liních a mnoha sólových kudrlinek, přičemž je vše tradičně přitažlivější v úvodu desky, než se stihne projevit úzká kompoziční strategie. Vytrhnutí ze schématu představují thrashově nabroušené pasáže a hlavně titulní, téměř čtrnáctiminutový song, který kupodivu nestíhá nudit a představuje Ceda v nejlepším možném světle. Dočkáme se postupně vtahující stavby s další várkou nápaditých vyhrávek, dobrých kytarových nájezdů i osvěžujících popěvků. Ani navazující opus „Riding Wild“ dobrou náladu nepokazí (titul i obsah písně mávají na pozdrav Cedovým mega oblíbencům Running Wild), takže celkové dojmy z alba „Celtic Kings“ tentokrát nejsou vyloženě špatné. Pokud by se mělo skutečně jednat o poslední studiovku Rocka Rollas (což ukáže až opravdu daleká budoucnost), šlo by o rozloučení obstojné a se vztyčenou hlavou.
6/10
YouTube ukázka - From Blackened Skies
CIRCLE OF SILENCE - The Crimson Throne
Německý spolek Circle Of Silence napíná power metal o další žánr, konkrétně thrash. V rámci instrumentace se tato škatule dokonce nejednou protlačí na první místo, k power-heavíku se dostaneme při nástupu melodických zpěvů, naspídovaných sól či opravdu velkém počtu kytarových vyhrávek. Deska „The Crimson Throne“ je v pořadí třetím příspěvkem kapely, přičemž je obdivuhodné, že pánové za více než desetiletou existenci vše zvládají ve stejné sestavě. Že jim to společně dobře notuje, dokáže úvodní flák „Race To The Sky“, který baví svižně šlapavým tempem, dynamickými riffy s thrashovým ozubením, svěžími vyhrávkami i slušnými vokálními linkami. Tyto atributy do jisté míry nalezneme ve všech položkách nahrávky, v úvodní skladbě se je ale podařilo seskupit v o něco lákavější celek. Podobně si vede ještě titulní kus (s vůbec nejchytlavějším sólem), možná i skladby „Lionheart“ a „Into The Fire“ (s opravdu nažhaveným rytmickým vstupem!). Ostatní písně udržují určitý standard kvality, nicméně jejich obsah se již odehrává v obyčejnějších intencích, které nijak nevybočují ze širších konkurenčních množin, navíc určitou brzdu tvoří zpěvák Nick, jenž má celkem jasně dané středně-polohové limity (do výšek se proto raději téměř nepouští). Výhodou je naopak slušná zvuková produkce, a hlavně zmíněná práce dvojice kytaristů Tobias Pfahl/Christian Sommerfald, kteří jsou na vysoké technické úrovni. Kdyby se k této hodnotě přidaly více zajímavé zpěvy (potažmo vokální linky), mohlo být ještě o něco veseleji.
6,5/10
YouTube ukázka - The Crimson Throne
|
