Eldritch jsou takový nenápadný černý kůň italské scény. Je to kapela, která v podstatě tiše a v ústraní pravidelně zásobuje své fanoušky kvalitním materiálem už od roku 1991 a letošní „Cracksleep“ je jejich jedenáctým zářezem v diskografii. Osobně si na ně při výběru muziky na poslech vzpomenu jen výjimečně, ale když už na ně dojde, vždycky mě překvapí, jak jejich desky ani po letech neztrácí na svěžesti. A úplně pokaždé mě zaskočí, když se nečekaně objeví další novinka. I tentokrát jsem měla pocit, že to přece není tak dávno, co vyšla předchozí „Underlying Issues”, ale čas letí a alba od sebe ve skutečnosti dělí tříletá pauza.
Powerprog, ve kterém se tihle Italové pohybují, má tu výhodu, že vedle otevřenosti vůči jiným hudebním vlivům a originálních postupů zároveň nabízí posluchači power metalovou údernost a chytlavost, aniž by ho u toho přehnaně intelektuálně zatěžoval. A Eldritch v tom po letech praxe umí chodit. Zároveň díky nekompromisnímu projevu vybočují z celkově kvalitní italské progové scény. Jejich poznávacím znamením je bezesporu zpěvák Terence Holler, jehož zvláštní barva hlasu je lehce rozpoznatelná. Především jeho vokální projev, spolu s moderními vlivy, temnou atmosférou a údernou rytmikou nabádá k přirovnání k norským Divided Multitude. Ačkoli Hollerovo vibrato je rozhodně na první poslech přístupnější, než to Sindreho Antonsena. Navíc, zatímco Norové mnohem víc využívají tu progovou část škatulky, Italové sází především na přístupné melodie. Díky powermetalové rytmice, pořádně ostrým kytarám a melancholickému vyznění mají pak čistě hudebně vcelku blízko k Evergrey.
„Cracksleep“ je koncepční album o příčinách a symptomech insomnie, ale naštěstí je natolik zábavné, že zároveň není lékem na tuhle spánkovou poruchu. Pánové tentokrát nabídli temnější a tvrdší přístup než posledně a výsledný mix zní, jako by trochu pokukovali po své rané tvorbě. Zároveň je ale vše zaobalené do moderních vlivů a čitelné produkce, což naopak charakterizuje jejich novější alba. Všemu pak vládne skvělá kytarová práce, což je u Eldritch ostatně klasika. Jedenáct skladeb se vešlo do přiměřené stopáže a vysoká skladatelská úroveň a zkušenosti zaručují, že fanoušci temnější odnože power progu si tu přijdou na své.
Celé album uvádí eponymní, temně orchestrální intro, po kterém následují v rychlém sledu za sebou tři pořádné pecky. „Reset“ vykopává v rychlém tempu a rovnou posluchače přesvědčí o tom, že tohle jsou staří známí Eldritch. Střednětempá „Deep Frost“ dává krásně vyniknout faktu, že ačkoli refrény těhle Italů nejsou mnohdy zrovna supermelodické, pranic jim to nebrání v tom, aby se vám přilepily na mozek a odmítly se dalších pár dní pustit. Následující „Aberration of Nature“ se po několika posleších stala mým favoritem. Je to přímočará věc, která kombinuje tvrdé thrashové postupy s moderními vlivy. Naštvaný, agresivní a neodbytný projev Hollera téhle skladbě, která si vůbec nebere servítky, náramně sluší. I přes svou agresivitu píseň disponuje silně mrazivou atmosférou a je ozdobená intenzivním refrénem.
Na podobné vlně jako „Aberration of Nature“ se nese i „Voices Calling“, u které jsem ovšem trochu na rozpacích v tvrdých pasážích ve slokách – především z jejich vokálního doprovodu, kdy se Holler blíží až deathovému projevu. Tady se tlačí na pilu až zbytečně moc a celkově to skladbě škodí – naštěstí ale reputaci napravuje melodický a energický refrén, který naopak patří mezi ty nejlepší na desce. Jako zástupce těch progovějších věcí musím rozhodně zmínit singl „As the Night Crawls In“, kde kapela ukazuje, že se cítí pohodlně i ve chvílích, kdy zabředne do výraznějších experimentů. Už tak jistí si ovšem nejsou, když dojde na balady. Tentokrát to vyšlo tak padesát na padesát. „My Breath“ je nejslabším místem alba. Ačkoli Eldritch jinak tak úspěšně staví na všudypřítomné atmosféře, tady to vyzní trochu prázdně, text je zbytečně přeslazený a celkově to vůbec nesedlo. To druhá z balad, závěrečná „Hidden Friend“, to už je jiná káva. Tady kombinace efektivního minimalismu, emocionálního vokálního projevu a mrazivé atmosféry vytvořila víc než důstojný závěr alba.
Jedenáctá řadovka těhle ostřílených veteránů je velmi koherentní výtvor, který získává plusové body za koncepční téma, které je mi osobně blízké (považuji za poněkud zvráceně poetické, že tuhle recenzi dopisuji ve tři ráno). „Cracksleep“ bych nenazvala sázkou na jistotu, i když tak může trochu působit. Oni spíš Eldritch už prostě jiní nebudou. A v tom je vlastně jejich kouzlo. Tahle kapela rozhodně ví, co chce a fanoušci zase vědí, že to od ní dostanou. Výrok je v tomhle případě vcelku jednoznačný: pokud vás Eldritch bavili během zhruba své poslední dekády, budou vás velmi bavit i tentokrát (i když má nejoblíbenější položka v diskografii, „Blackenday“, zůstává nepřekonána). Vsadím se, že si sice v budoucnu na tuhle desku zase vzpomenu tak maximálně jednou do roka, ale zároveň jsem si jistá, že když už na ni dojde, potěší mě stejně, jako se to pokaždé povede předchozím albům téhle bandy.
|
