„To the spirit that guides you, follow it through
To the spirit inside you, always be true…“
Léta nezastavíš a britští Magnum jich mají na svém kontě bezmála už plné půlstoletí. Snad i proto přítel Bubák trochu pesimisticky prorokoval, že jejich letošní zastávka v Praze se bude z hlediska návštěvnosti odehrávat v intencích nepříliš početně nabitého večírku pro pozvané, kde vstupenkou bude datum narození někde hluboko v dávnověku. Tahle předpověď se až tak úplně nenaplnila, sice vcelku přirozeně pamětníci měli v hledišti převahu, ale dorazil i dorost a obsazenost klubu také byla celkem povedená. Magnum tak měli příležitost představit nejen své nové album „Lost On The Road To Eternity“, ale přehrát i pár nezapomenutelných hitů publiku, které na ně bylo evidentně skvěle vyladěné.
Osobní záhada večera, totiž důvod toho, kterak se k předskakování britské legendě dostali ruští Reds`Cool, mi zůstal neodtajněna. Jestli za to mohla má neznalost repertoáru, skutečnost, že jejich hodně staromilský hard rock zněl docela usedle, poměrně splýval dokupy a vyjma skladby „Bad Story“ plynul tak nějak bez zásadního vzruchu (výjimkou byl snad jen moment, kdy před „Love And Pain“ se kluci poztráceli ve svém playlistu, vybruslili z toho však se smíchem a elegancí), či fakt, že díky nachystané scéně pro hvězdu večera se životní prostor pro kapelu smrskl na uzoučkou nudli na kraji pódia, z pod kterého se celkem snadno dalo dosáhnout na bicí soupravu Reds`Cool (což v předních liniích nejspíš mělo trochu vliv na jinak poměrně přehledný zvuk), a když už se v jednu chvíli podařilo všem třem kytaristům nasoukat se společně před bicí, vyžadovalo to téměř důkladnou logistickou přípravu. Jednoznačnou dominantou se tak musel stát zpěvák Slava Spark, který sice nevsázel na nějaké dlouhé proslovy, nicméně se svým vilným vlněním, případně až křečovitým elektrizujícím třesem rukou, kterým doprovázel většinu skladeb, byl prostě nepřehlédnutelný.
Až do vyřvávatelně chytlavé a vzdušné „Bad Story“, při které Slava bez problému publikum rozezpíval a rozpohyboval, mi set Reds`Cool přišel hodně standardní a s kýmkoliv zaměnitelný, soudě však dle reakcí z publika, těch kterým tahle atmosféra seděla a v reakcích na jednotlivé skladby o sobě dali hodně hlasitě (a v samotném závěru snad ještě hlasitěji) vědět, bylo poměrně hodně.
Playlist: Dangerous One, My Way, The Way I Am, Love And Pain, Fire In Her, Shadow Lady, Hey You, Strangers Eyes, Bad Story, Fell You
Bráno čistě statisticky, Magnum zahráli v Praze patnáct skladeb. Kdyby kluci chtěli zahrát z každého řadového alba alespoň jednu skladbu, museli by svůj set ještě o slušný kus natáhnout. A na to, že diskografie kapely je bohatá na spoustu vydařených melodií, skládejte za těchto podmínek reprezentativní setlist... Magnum nakonec vybírali ze sedmi alb, největší prostor dostalo aktuálně vydané „Lost On The Road To Eternity“ a i když nelze ani zdaleka říct, že zaznělo to nejzásadnější z bohaté zásoby Magnum (to bychom na Chmelnici mohli být ještě dneska…), vystoupení ani na okamžik neztratilo úžasný šmrnc.
Ostatní pánové prominou, ale následující řádky budou ódou na Boba Catleyho. Ohromný respekt před tím, jak tenhle pán ve svém požehnaném věku (vloni oslavil sedmdesátiny) intenzivně prožívá rockovou muziku. Byť zkušenější tvrdí, že jeho projev na pódiu byl ještě před nedávnem daleko neposednější, je radost sledovat jeho laskavou a až intimně vřelou komunikaci s posluchači, jeho gestikulaci pro zvýraznění textové složky, jeho radost z reakcí publika i jeho fyzičku, když si celkem s přehledem zaskáče do rytmu. Nebudu tvrdit, že vyzpívá všechno tak jako v mládí (byť jeho hlas stále velmi příjemně hladí i rockově kouše), či že do skladeb nacpe tolik energie jako kdysi (i když jeho formu v těchto letech mu lze maximálně závidět), ale to v tomto případě není až tak zásadní. To podstatné jsou emoce, které z Boba Catleyho září na plné pecky a prakticky v každém okamžiku.
Ono máte-li takovou podporu, jako měli Magnum v Praze, když už od úvodních tónů kláves publikum reagovalo velmi bouřlivě, je asi snadné se nechat unést k super výkonu (a klidně se u toho můžete tvářit takřka nezúčastněně, jako precizní Tony Clarkin, byť i na jeho tváři se na krátkou chvíli smích objevil). O tom, že diváctvo nové skladby přijalo velmi dobře, svědčila silná odezva už první z nich, titulní „Lost On The Road To Eternity“ (pravdou je, že ta halekací podpora nepolevila prakticky po celou dobu), ve „Without Love“ si Magnum velice pěkně pohráli se světelnými efekty, dokonale sladěnými s muzikou, v mém prvním osobním vrcholu, sborově odzpívané „How Far Jerusalem“, kterou Magnum docela důkladně natáhli, aby Tony Clarkin měl prostor předvést svou šikovnost, demonstrovali dokonalou lekci z gradování skladby a napínání posluchače, pobavila Catleyho hra v „Peaches And Cream“ s tamburínou, kterou nechal v předních řadách kolovat, takže se hráčské řady kapely na moment docela slušně rozrostly, osobně mi naprosto vyrazil dech, když v „All England`s Eyes“ demonstroval svou fyzičku poskakováním do rytmu, Catleymu možná zamotali hlavu polští příznivci, kteří mu v Praze podstrčili polskou vlajku s logem Magnum, se kterou mistr ochotně zapózoval, další z vrcholů „Vigilante“ vyprovokoval publikum ke sborovému skandování jména kapely. To pochopitelně muselo přijít i v momentě, kdy se kapela po „Don`t Wake The Lion (Too Old To Die Young)“ schovala do zákulisí, aby se vrátila k dvoupoložkovému přídavku. Ten první z nich, dramatická „The Spirit“ byl pro mě tím hlavním důvodem, proč na Magnum vyrazit a bylo fascinující sledovat, jak se Bob Catley s touhle skladbou mazlí a prožívá ji. Po závěrečné „When The World Comes Down“ došlo ještě na představení zjevně velmi spokojených muzikantů… Když mají staří psi dost energie a chuti do života, jako v tomto případě, je výsledkem naprosto pohlcující zážitek!
Playlist: When We Were Younger, Sacred Blood „Divine“ Lies, Lost On The Road To Eternity, Crazy Old Mothers, Without Love, Your Dreams Won`t Die, Peaches And Cream, How Far Jerusalem, Les Morts Dansant, All England`s Eyes, Vigilante, Don`t Wake The Lion (Too Old To Die Young) / The Spirit, When The World Comes Down
|
