V rozsáhlé finské hudební mozaice zaujímá tato „supergroup“ poměrně významnou pozici, neboť v kontrastu s velkým množstvím dalších nevsází Barren Earth jen na (pro Finsko, stejně jako pro Švédsko) typicky melodické deathování a doomování, nýbrž jednou nohou stojí i na scéně progresivní. Tohle uskupení – zahrnující basáka z Amorphis, bubeníka z Moonsorrow, kytaristu z Kreator a dvorního pěvce z Hamferð a Clouds – oslnilo vypilovaným albem „On Lonely Towers“ (jemuž se podařilo vzdálit se opethovskému stylu), a tedy v případě „A Complex of Cages“ jsou očekávání nemalá.
Ve srovnání s „On Lonely Towers“ se diskografická čtverka pouští do hlubších vod progresivity a do o poznání technicky zdatnějších a sofistikovanějších postupů, než tomu bylo dříve, což vyžaduje spoustu posluchačské trpělivosti. Při prvotním koštování desky jsou chuťově nejvýraznější úseky „Scatterprey“, „Solitude Pith“ a „Withdrawal“, kteréž se dost možná stanou „highlightem“ a záchytnými body usnadňujícími orientaci na albu. Posledně jmenovaná v hlavě utkví díky (opět) famóznímu a dynamickému hlasovému představení faerského pěveckého zázraku (vždyť novota z aktuální ohromující fošny Hamferð ještě ani nestihla vyčpět a Jón Aldará se tasí dalšími skvostnými výkony) a méně náročné kompozici. „Scatterprey“ zase osloví pro Barren Earth charakteristickým citem pro krásné melodie, jež jsou křehké a jako pavučinky se všude obmotávají a zachycují. Je úžasné, jak na lidskou psychiku dokáží zapůsobit. Při jejich poslechu se totiž častokrát neodvážíte ani pohnout, abyste náhodou něco z nich neponičili. Vedle již zmíněných výsad kapely zaujme nejdelší věc „Solitude Pith“ ještě o něco pestřejším Jónovým projevem, poněvadž jeho níže položený čistý zpěv v kontrastu s andělskými výšinami (jejichž vrcholek se ve „Withdrawal“ dotýká nebes) nabádá k dalšímu snesení chvály na opravdu nevšední schopnosti tohoto fantastického pěvce.
Krásná zákoutí alba „A Complex of Cages“ si vyžadují, aby se objevovala postupně. A že se jich tam skrývá požehnaně! Od folkových melodií v „The Living Fortress“ nebo „Further Down“ přes silně přitažlivé riffovačky jako jsou třeba ty v „The Ruby“ nebo „Scatterprey“ a fascinující „proggy" postupy v podobě kupříkladu hluboce zasněného klavírního rozjezdu, doprovázeného operním pěveckým vyjádřením, postupně padajícím do zahuštěné doom/deathové mlhoviny v „Zeal“, až po excelentní výkony neustále se střídajících hlasových technik, linoucích se z hrdla Jónova. Jeho přepínání mezi andělsky lehounkým zpěvem a hrdelním brutálním growlem od sebe odhání nudu na bezpečně velkou vzdálenost.
Novinková lahůdka Barren Earth se potýká s častým problémem příliš dlouhého hracího času a jeho zkrácení by desce určitě prospělo (ukazováček míří na „Spire“, která by mohla letět pryč). O „A Cmplex of Cages“ se ovšem nedá hovořit jinak než jako o skvělém počinu, který kapelu sice moc nikam neposunuje, zato však upevňuje její kvalitu. Navíc záhodno podotknout, že se Jón Aldará začíná vykreslovat jako jistota, kterou ať zakomponujete do čehokoliv, snad vždy z toho vyleze úctyhodný kousek.
|
