Před sklonkem milénia se ve východním Finsku v univerzitním městečku Joensuu zrodila kapela, které se po nějakém čase začalo dostávat velkoformátových komplimentů. Jedním takovým bylo třeba přirovnání k průkopníkům švédského melodického death metalu Dark Tranquillity či In Flames (debut kapely byl na každém rohu přirovnáván k desce „The Jester Race“). Jenomže ono se nezůstalo jen u přirovnávání, někteří začali o Finech mluvit tak, že ony göteborské spolky v jistých ohledech předčí a v melodeathovém království (paradoxně ale není snadné Insomnium k vzájemně si podobné většině kapel pod štítkem „melodeath“ přiřadit, poněvadž do své tvorby tahají jak doom metal, tak progresivitu) je dosadili na pomyslný trůn.
Ještě před tím, než se začala psát historie Insomnium, jistý Niilo Sevänen propadl v dětství Tolkienovi, od svých jedenácti let psal vlastní povídky a snil o tom stát se velkým novelistou. V hudební sféře si první punkovou kapelu zakládá roku 1994, ta dostává jméno Paise, avšak kvůli osobním a hudebním neshodám ji mladý basák opouští. Následně to zkouší s kapelou Stonecrow, ale ani s tou se neděje nic valného. Na jaře 1997 vystupuje s Ville Frimanem a Markusem Hirvonenem na školním akustickém koncertu, načež s touto partou spolužáků zakládá kapelu Insomnium. Tito kluci chtěli hrát stejný druh hudby a jejich společné cítění Niilo popsal takto: „Ville a já jsme si brzy uvědomili, jakou hudbu jsme chtěli a byli schopní vytvářet společně – divoký, avšak melodický metal s hodně akustickými pasážemi, chytlavou hudbu, která však má hodně vrstev a nějaké ty složitosti, aby nás bavila hrát.“
První desce předcházela dvě dema z let 1999 a 2000, přičemž už historicky první (nepojmenovaná) demo nahrávka přinesla věrný nákres toho, v čem Finové jedou dodnes. V retrospektivním poohlédnutí totiž zjišťujeme, že se kapela nikdy nehnala do cizích vod, namísto toho dotahovala k dokonalosti to, co si tehdy definovala. Střídání vícero vokálních stylů, tempových rozpoložení, stejně jako prokládání divokých riffů akustickou (avšak jako jarní vánek svěží) nostalgií je ztělesnění fascinující skladatelské schopnosti, již navíc vyzdvihuje skvělá introspektivní lyrická rovina. Už tehdy byly Niilovy growly bezpečně rozpoznatelné a snadno zapamatovatelné. A už tehdy finskou bouři doprovázel Villeho nezaměnitelný melodický strunopis. Roku 2001 se Finové dostávají pod křídla britského labelu Candlelight Records, a tak byl položen základní stavební kámen v podobě debutu, na nějž se dostalo mnohé z předchozího demo materiálu s dodnes nevyčpělou vůní.
Jako by Ville Friman a jeho prvotřídně zvládnuté vrstvené riffování s důrazem na skvostnou melodiku tvořilo společně s technicky perfektním bubenickým řemeslem Markuse Hirvonena a baskytaristou a zpěvákem Niilo Sevänenem – jehož growly jsou na insomniáckém debutu lepší a jakoby více prožívané než ty na následníkovi „Since the Day It All Came Down“ – jedno tělo, které se i jako jedna bytost projevovalo. To se nejvýrazněji ukazuje v eponymní, jedenáct minut dlouhé skladbě, která už na počátku kariéry přesvědčila o tom, že jsou Insomnium schopní tvořit dlouhé kompozice a že v nich jsou zatraceně silní. Některé tato epická skladba okouzlila natolik, že se ji nebáli umístit nad vysoký standard umu Opeth. Dalšími skvostnými kousky jsou nábojová jízda „Medeia“ nebo krásné introvertní snění „Shades of Deep Green“. Vedle pro Insomnium typického melancholického smutnění políbil „In the Halls of Awaiting“ i folklór, jehož stopy nacházíme v „Song of the Storm“ nebo v až pohádkově výpravné „The Elder“.
Přestože debut ve srovnání s nadcházejícími deskami nebyl obdařen tou úplně nejlepší produkcí (namícháno je perfektně, jde jen o zvukové nedostatky, jež se ale dají vnímat také jako věrohodná syrovost servírovaného materiálu, a tedy takto podaný zvuk rozhodně nevadil všem), řadí se „In the Halls of Awaiting“ mezi nejcennější počiny Insomnium, a to především díky neuvěřitelně vysoké citlivosti pro detail. Finská parta (jejíž členové mají vystudované různé stupně vysokých škol a jejíž tři čtvrtiny v kapele setrvávají dodnes) neposkytla pouze odpověď na göteborskou smetánku, nýbrž svým debutem měla také dobře našlápnuto k tomu, aby se později stala hudebním tělesem, k němuž vzhlíží a hledá u něj inspiraci dlouhý zástup dalších žánrových spolků.
|
