Když dvojice Einar Selvik (Wardruna) a Ivar Bjørnson (Enslaved) před dvěma lety vydala úspěšný klenot „Skuggsjá", v jeho pokračování jsem se neodvážila ani doufat. Zázraky se ale někdy přece jen dějí a toto muzikantské duo dalo znovu hlavy dohromady, spolupracovalo s archeology a lingvisty a hleďme – zrodila se další pozoruhodnost. Kdo by to byl řekl, že se z corpsepaintem zmalovaného Kvitrafna, jenž bubnoval v jednom z nejkontroverznějších blackmetalových spolků, později stane vážená osobnost i mimo černokovové kruhy, že bude vystupovat na dvoustém výročí norské ústavy a že u nás bude pro velký zájem koncertovat hned dvakrát po sobě, a k tomu se bude hlásit vyprodáno.
„Hugsjá" (v překladu „vidět myslí“, tedy vidět to, co očím zůstává schované) byla poprvé představena na mezinárodním festivalu v Bergenu loňského roku coby část koncertní série s názvem „Nordvegen“ a prezentovaná hudba čerpala inspiraci z místních dějin a zvyklostí v každé z navštívených pobřežních lokalit. „Skuggsjá" byla ceněná mimo jiného pro „stání nohama na zemi“, tedy pro nepřestřelenou epičnost a téměř nulovou hopsavost. Toho se nástupkyně „Hugsjá" pevně drží, až by se dalo říci, že je ještě o něco uzavřenější, přesto však méně svázaná a svobodnější. Tentokrát se k nám nenesou žádné úseky mluveného slova (pomineme-li kraťoučké rituální odříkávání v instrumentálce „Oska“), a to zpočátku může chybět. Po důkladnějším proniknutí do desky však stesk po staroseverských průpovídkách opadává a přichází uvědomění, že by možná kompoziční chod alba i rušily.
A protože předchozí dílo bylo opravdu velkolepé, neubráním se ještě jednomu srovnání. Jeho nejcitlivější okamžik vězel v akustické verzi „Tore Hund“, jež na desce figurovala jen jako bonusovka, v případě „Hugsjá" uroníme slzu též až na samotném závěru celého severského plavení, avšak onen extrémně krásný okamžik se tentokrát zvládl zapracovat do regulérní stopáže. S neskutečnou skladbou „Um heilage fjell“ (a s její ještě neskutečnější refrénovou pasáží) jako by se zavřený květ najednou rozevřel. Sbor a Einarův žalozpěv zde kouzlí nepochopitelnou a neuchopitelnou krásu kosmického rozměru, jíž se naplno odevzdá mysl posluchačova. Mráz, husí kůže, slzy… přinejmenším to nás provází při tomto fenomenálním uměleckém projevu.
„Hugsjá" tedy dostala závěr, jaký spolehlivě zabrání tomu, aby se celá kompozice nevypařila do ztracena a nebyla zapomenuta. To ovšem neznamená, že by se do strhujícího finále nic nedělo. Eponymní píseň hned na začátku sbírky poskytne první zajímavé prožitky, jež se potom nacházejí na mnoha a mnoha místech po celou hrací dobu. Vedle „Um heilage fjell“ jsou dalšími vrcholky (nebo spíše největšími mořskými vlnami) dramatická a téže hodně smutná „Fornjot“, v níž Einar vedle své charakteristické hlasové polohy ukáže i tu podstatně hlubší, a to dělá tuto skladbu i při poslechu „nahrubo“ odlišnou. Patří se také vyzdvihnout refrén v „Nytt land“, jenž vylétne lehce jako motýl k výšinám nebeským, „WulthuR“ připomene ponurou náladu starého námořního filmu, nenásilné propojování starého s novým jako třeba ve fascinující „Ni mødre av sol“ a nakonec své vnitřní půvaby a krásy.odhalí a obdiv si získají i ta zpočátku méně nápadná místa jako „Utsyn“.
Magické tóny tradičních a jednoduchých nástrojů (mnohé z nich si Einar vyrobil sám) a nádherné zpěvy v čele s tím Einarovým (mezi hostujícími posilami na doprovodných vokálech nacházíme i mladého klávesáka z Enslaved, Håkona Vinje, nebo producenta Ivera Sandøy, jenž s Enslaved dlouhodobě spolupracuje) jdou ruku v ruce se všudypřítomným ambientem, přičemž jeho největší část tvoří (nepřekvapivě) voda.
„Hugsjá“ se ve srovnání s předchozím skvostným veledílem ještě více vzdálila black metalu, ještě více nabyla na vážnosti a ještě více šla do hloubky. Tato unikátní sbírka obsahující perleť z přímořských norských krajin zřejmě nebude tolik na očích, jako tomu je v dnešních časech v případě Wardruny, no a to je dobře. Ty nejcennější poklady se totiž musí chvíli hledat.
|
