Po přesedlání k velkému labelu Century Media a po vydání „One for Sorrow“ postihla kapelu dodnes jediná zásadní změna v sestavě. Člen dalšího předního melodeathového finského spolku Omnium Gatherum, Markus Vanhala, přebírá post kytaristy od Ville Vänniho (větší prioritou než koncertování pro něj bylo jeho zaměstnání). S touto změnou jako by Insomnium polila skladatelská živá voda a po tři roky starém (slabším) počinu opět zažehli motory tvořivosti.
Na předchozí desce „One for Sorrow“ se něco jako drajv nešťastně topilo v melodiích. Na „Shadows of the Dying Sun“ se stylově či náladově vůbec nic nemění, avšak s tím rozdílem, že tentokrát to finské kvarteto nepřehnalo s podbízivostí a svůj um pro silné melodie dokázalo zužitkovat tak, aby ona síla o něčem byla a aby fungovala. I o „Shadows of the Dying Sun“ hovoříme jako o desce stojící na mnoha a mnoha melodiích, jenomže ty se ve srovnání s předchozím albem otravně neopakují, a tak nemají tendenci člověka rozčilovat. Jak již bylo zmíněno, „Shadows of the Dying Sun“ do sebe pojmula velké množství materiálu, jenž má dostatečnou sílu na to, aby posluchače do sebe perfektně vtáhla (a ne se melodiemi opilá potácela, jak tomu bylo u předchůdkyně). Čisté zpěvy Ville Frimana tu jsou užity hojněji než dříve, a tak se už napevno stávají dalším charakteristickým prvkem Finů a je znát, že i pan kytarista si je při nich jistější.
Vysoká laťka insomniáckých inter neklesá ani s „The Primeval Dark“, na které navazuje zřejmě největší (co do popularity, ne úplně tak do kvality) pecka kapely „While We Sleep“. Ty úplně nejlepší chvíle přicházejí v „Black Heart Rebellion“, v níž se střednětempá nálada alba uvrhne do blastbeatující temnější kanonády, již následuje všeobjímající chlad s jednou z nejlepších melodií, jakou u Insomnium můžeme najít, a ta se opět překlene do těžší bubenické jízdy, aby poté následovaly parádní riffy s atmosférou na jedničku s hvězdičkou. Jednoznačně jedna z nejlepších skladeb celé historie Insomnium.
Mezi výtečnou „Black Heart Rebellion“ a dvojici dalších povedených hladových fláků „Collapsing Words“ a „The River“ (hlavně v případě druhé jmenované se jedná o blyštící se skvostný nářez a shodou náhod i o nejdelší skladbu na albu) se vměstnala balada „Lose to Night“, která dává (stejně jako v „The Promethean Song“) jasně najevo, že čisté zpěvy nejsou v žádném případě u Insomnium podřadné a že se s nimi bude do budoucna určitě počítat. Stejně jako za intro, tak ani za závěr se „Shadows of the Dying Sun“ nemusí vůbec stydět, poněvadž titulní hymnická věc se s posluchačem loučí způsobem velice honosným.
Zatímco u předchozích alb se bez větších potíží dalo vypíchnout několik lepších skladeb, tento úkon se v případě „Shadows of the Dying Sun“ jeví jako nemožný. Zato podstatně snadněji se vybírají ty slabší písně, vlastně mám na mysli jen jednu. „Ephemeral“ vyšla o rok dříve na stejnojmenném EP) a v kontextu alba nenabízí nic obzvlášť pohlcujícího ani pozoruhodného, zní provařeně, a ani po stránce lyrické zrovna dvakrát neoslní.
Šesté dílo Finů, jež je produkčně nejbohatší a silou jednotlivých skladeb mezi sebou nejvyváženější, zabodovalo a rovnou se zařadilo vedle zásadní desky „Above the Weeping World“. Jak fanoušci dobře vědí, potom už přišla koncepční „Winter’s Gate“ čítající jednu dlouhou epickou skladbu, která nad už tak velice silnou diskografií (s jedním zaváháním) vytvořila naprostý vrchol žánru. A tak vyvstává otázka, co parta z univerzitního městečka Joensuu chystá napříště...
|
