Kdyby se mezi znalými fanoušky hlasovalo o nejlepší metalcorová alba, určitě by byly desky jako „Horizons“, „Deep Blue“ nebo „Atlas“ od australských Parkway Drive pěkně vysoko. S příchodem minulého počinu „Ire“ kapela vyrostla do rozměrů tahounů festivalů a díky nové strategii rovnějšího metalového/hardrockového stylu a zapojení posluchačů do děje sází na energická vystoupení a baví fanoušky po celém světě. Nyní se po poslechu novinky „Reverence“ dá s přehledem tvrdit, že tohle je cíl kapely.
Když se totiž z repráků spustí všechny dosavadní singly nové desky, tedy „Wishing Wells“, „Prey“ a „The Void“, nelze se ubránit pocitu, že právě tento druh písniček je jako stvořený pro živé hraní. Všechny zmíněné skladby mají stadiónové refrény, solidní hlavní riff tvořící atmosféru a poctivý vokální výkon hlavního protagonisty. Tedy ingredience, na které jsme u této australské party už nějakou dobu zvyklí. Problém nastává v momentě, kdy se do „Reverence“ zaposloucháte hlouběji a budete se snažit bavit a vychutnat si novinky této party.
Z alba v závěru vznikne pocit, že se sice hoši při nahrávání asi nenudili a dobře se bavili, ale v konečném důsledku se má bavit hlavně posluchač, který se těší na své Parkway Drive. Ale…pryč jsou časy breakdownů a pryč jsou časy nápaditých skladeb s několika vrstvami a změnami temp, kterým dominoval nekompromisní growl Winstona McCalla. U kapely je teď momentálně v kurzu temné šeptání, nudné skladatelské postupy, popěvky pro lidi a co nejchytlavější kytary ve středním tempu. To vše dává v podstatě dohromady mix nového alba s tím, že by bylo záhodno nějak ozvláštnit nudně rozpracované skladby. Proto se třeba dočkáme náznaku rapování, sólových houslí, klavíru nebo čistých vokálů („Shadow Boxing“).
Nechápejte mě špatně, tyto rozmařilosti se k novému albu celkem hodí a zpestřují ho. Bohužel se však nejedná o koherentní stav, který by jen podtrhl a zvýraznil záživně napsané a podané písně. Můžete to brát i jako klad, protože každá skladba má jedinečnou atmosféru, což z placky dělá poměrně pestrobarevnou paletu poslechu, při které se střídají nálady od hněvu přes naději až po lítost. Místy se tak ozve Five Finger Deatch Punch, některé pasáže můžeme zařadit do veselého power metalu, někdy se nálada songu blíží Johnny Cashovi atd. Kapela zkrátka zanevřela na metalcore a vydala se vlastním směrem, protože si to prostě už může dovolit.
„Reverence“ je album, jenž jednoznačně potvrzuje směr nastolený kapelou od minulého alba. Z Parkway Drive se stává komerční záležitost pro masy a hoši si toho jsou moc dobře vědomi. Do jisté míry tak jdou úspěchu naproti a dávají lidem to, co chtějí (zmíněné singly) a na druhou stranu už si můžou dělat, co chtějí a experimentovat dle libosti (zmíněné novinky). Výsledkem je tak „Reverence“ – album, které za pár let na živáku využije pár skladeb a na ostatní se úspěšně, a nutno dodat, že po právu, zapomene. Jednoznačně nejhorší počin kapely s obavami o její budoucí směřování, protože tímto tempem se z Parkway Drive stanou trochu tvrdší Nickelback a začne jim chybět vlastní identita…a to by byla velká škoda, protože podobně znějících kapel je po světě strašně moc.
|
