Trojice sličných brazilských dívek se vrací, aby rozpoutala thrashmetalové peklo na zemi. Kolem válčí bezpočet mužských pluků, a tak je nutné vynaložit enormní úsilí, aby si holky v dominantně patriarchálním prostoru vydobyly své místo na slunci. Naštěstí jsou obrněny jednou zásadní „taktickou“ výhodou, jíž je líbivý vzhled, který ochromí leckterého žánrového bojovníka (posluchače), aniž by dál řešil reálně objektivní sílu brazilského tělesa. I já bych se pravděpodobně více rozplýval při koncertním vystoupení Nervosy, suchá obýváková pozice mě ale nutí k o něco střízlivějšímu pohledu na věc.
Nehodlám nijak drasticky snižovat řemeslnou zručnost umělkyň, ta je nesporná, stejně jako kvalita některých písní, jejichž riffy se zakousnou s buldočí urputností a jen tak nepustí. Problém vidím v komplexním vnímání alba, které není schopno daný stisk udržet, kompoziční sevření je naopak vlivem schématu postupně uvolňováno, až nakonec klesne k nevinné úrovní štěněčích zoubků. Z tohoto důvodu lépe funguje úvodní část díla, kdy po zlověstně zaříkávaném intru zaútočí nekompromisní metalová masa, která se vlivem blast beatů a hlavně projevu vokalistky Fernandy rovnoměrným dílem přelévá z thrashe do deathu, chvílemi i grindu. Brazilské kočky to chtějí evidentně uhrát na sílu, v čemž se skrývá největší přednost i slabina nahrávky.
Ona urputnost totiž dokáže být stejně uhrančivá jako ubíjející. Jakmile masakrální řež prostoupí atraktivní riffové pasáže (viz „Never Forget, Never Repeat“, „Kill The Silence“, „Raise Your Fist!“ nebo „Conflict“), je o dobrou thrashovou zábavu postaráno, když to však holky drhnou kupředu bez větší skladatelské empatie, začnou se skladby slévat v jednu nečitelnou masu, která nakonec pocitově umenší i ony zvláště povedené momenty. Jsou zde sice znát pokusy o jakési oživení, jako je hostování Joãa Gorda (Ratos de Porão), jenž portugalsky odzpíval flák „Cultura do Estupro“, potažmo heavymetalový bonus „Selfish Battle“, ve kterém Fernanda předvede čistý hlasový rejstřík. Na výsledný dojem to ale velký vliv nemá a dominantně splývající rytmická kadence nebo obdobně neměnný pěvecký projev způsobí, že se člověk po nepřerušovaném poslechu fošny „Downfall Of Mankind“ cítí jako přejetý parním válcem.
|
