Nejsem si úplně jist, zda je to extra dobrý nápad nazvat svou kapelu stejným jménem, jaké nosila před dvaceti lety parta, která má od vás hnízdo něco málo přes dvěstě kilometrů, se svým jediným (pravda, nikterak zásadním) albem, vydaným na sklonku minulého století mohla ještě v hlavách některých pamětníků zůstat a navíc vaše hudební styly nejsou až tak radikálně odlišné. Nicméně faktem je, že Hyperion z italského Bergama už mají nějaký ten pátek svou historii zřejmě definitivně uzavřenou, kdežto jejich jmenovci a krajani z Boloně stojí na jejím začátku. A pokud by jejich nenápaditost při vymýšlení jména byla tou nejčernější skvrnou, kterou v ní zaznamenají, byla by to parádní bilance. S debutovým albem „Dangerous Days“ totiž kluci určitě žádnou kaňku na svůj štít neutrousí…
… a milovníci rychlosti a heavíku s power metalovým šlahounem z osmdesátých let si při něm rozhodně přijdou na své. Hyperion staví na spíš syrovějších než vzletných melodiích, na nikterak extrémně pružném, ale o to autentičtějším vokálu Michelangela Carana (v jeho případě i ten občasné zavřísknutí působí maximálně přirozeně), i na živočišně dravé rytmice, ale hlavně na na ultrarychlých a nápaditých soubojích a harmonických společných útocích kytar. Ty dostávají ohromnou spoustu prostoru, díky jejich kreacím se skladby občas protáhnout na až podezřelou délku (rozprostřít skladbu „Hyperion“ na víc než osm minut, nepropašovat do své přímočarosti ani ždibec výpravnosti a přitom ani na moment nenudit, je známkou šikovnosti kapely), ale za celou dobu vám nepřijde na mysl, že by se snad mělo jednat o nějako zbytečnou samoúčelnost. Tomu všemu dodává přirozený šmak i nijak přehnaně vypucovaný zvuk, korespondující s dobou, kterou by Hyperion zjevně rádi prožili a přitom dostatečně čistý na to, aby se občas dala plně vychutnat brumlající basa. A že se kapele návrat do minulosti daří, o tom nejlépe vypovídá divoká speedovka „Incognitus“ do jejíhož úvodu kluci propašují trochu klasiky, aby díky skvěle melodické kytaře, přitažlivým zvratům a zejména výborné refrénové gradaci přímočaré skladby dali vzpomenout na Heavens Gate či Scanner.
Nicméně ani zbývající sedmička skladeb nijak za tímto vrcholem nezaostává, kupou elektrizující energie je natlakovaná každá z nich (což, jak předvede trošku těžkopádnější „Forbidden Pages“, je naprosto zásadní element, při krátkém zvolnění přece jen Hyperion zjevně trošku klesá tlak, nicméně tento stav nastává jen zřídka) a když je energičnost znásobená povedenou melodií jako v adrenalinové titulní skladbě či v agresivní (zejména díky sekaným riffům thrashem načichlé) „The Grave Of Time“, je jasné, že s boloňskou pěticí to bude parádní jízda.
Silná deska fungující už na první dobrou, jejíž síla, energie a chuť nevyprchává ani po mnoha dalších rotacích. Osmdesátky polité živou vodou, nesmírně vydařený debut – klobouk dolů před touhle partou!
|
