Dlouhé období studiové nečinnosti, které probíhalo v táboře powermetalové party Cryonic Temple, je evidentně minulostí, jelikož Švédové v rozmezí jednoho roku vydávají již druhou plnohodnotnou desku. Principál kapely Esa Ahonen chytil druhý dech a rozhodl se pro fanoušky přichystat ambiciózní koncept, který započal na loňské desce „Into The Glorious Battle“ a dále pokračuje na novince s titulem „Deliverance“. Texty o lásce a válce, která se odehrává kdesi ve vesmíru, jsou ovšem jedna věc, daleko důležitější je skutečnost, zdali pánové dokázali rozvinout povedenou kompoziční pavučinu, do které byl v roce 2017 lapen nejeden power-speedmetalový fanoušek.
V tomto ohledu je možné napsat, že autorská vlákna jsou opět příjemně pevná, avšak netýká se to celé plochy nahrávky. Jistá nevyrovnanost byla patrná již na předešlém počinu a nejinak je tomu i zde. Album je tak možné rozdělit na dvě části. Do méně lichotivé kategorie patří – kromě bídného motivu na obalu – písně, které dojíždějí především na nezajímavé refrény. V titulním kusu se pánové pokusí o heavy metal (minule zase více koketovali s hard rockem) a výsledek je zhola tuctový (jakkoli není možné vyloučit, že si fandové Accept či Judas Priest přijdou na své). Obstojně svižnou, resp. šlapavou rytmiku songů „Pain And Pleasure“, „Temple Of Cryonics“ a "Under Attack" nabourají adynamické chorusové pasáže, nejhůře pak dopadl počinek „Blood And Shame“, z něhož stojí za řeč možná tak krátký sólový úsek.
Jakostně hodnotnější skupinu zastupuje - vedle povedeného soundu - více objemný počet kompozic. Příspěvky „Rise Eternally Beyond“, „Knights Of The Sky“ a „Starchild“ dají vzpomenout na triádu speedmetalových perel předešlého alba, na pováženou jsou pouze rytmické přechody v první jmenované skladbě, které doslovně kopírují obdobnou pasáž hitu „Eagle Fly Free“ od Helloween. Dvojice „Through The Storm“ a „End Of Days“ přináší šlapavá tempa s výbornými vokálními linkami, hitovými refrény i osvěžením v podobě elektronických či popsynťákových efektů. Nutné je zmínit také balady „Swansong Of The Last Emperor“ a hlavně „Loneliest Man In Space“, ve které (příjemné) tesknění dosahuje takové míry, že máme chuť zpěváka Mattiase obejmout, nebo mu alespoň poslat dárcovskou sms. Novinka švédské kapely tedy není zklamáním a opět přináší několik velmi chytlavých kompozic. Jejich počet je možná oproti minulé desce o fous nižší, melodicko-žánrový tah si ale stále zachovává punc jisté výjimečnosti. Kvalitativní rozdíl budiž proto vyjádřen minimálním půlbodovým odečtem.
|
