Bullet For My Valentine se před třemi lety vytáhli s deskou „Venom“, která si hrála s kořeny kapely a úspěšně je přetavila v moderní nahrávku s hitovými příspěvky, jenž jsou již teď ve stabilním setlistu živé produkce. Rok na to se skupina rozhodla vydat novou písničku s klipem „Don´t Need You“, jež se trochu odklonila od minulé desky a přinesla zase trochu jiný feeling. Už to předznamenávalo, že se kapela upsala jinému labelu a že zkusí trochu více experimentovat se zvukem.
Je to již klasická otázka, která se opakuje dnes a denně a na kterou má každý posluchač nebo fanoušek kapely jiný názor. „Proč sakra mění zvuk? Proč zkouší něco nového?“ Muzikanti stárnou, mají nové zkušenosti a snaží se zůstat na scéně relevantní. Doteď vše v pořádku, navíc v kontextu diskografie se pak často zpětně zjistí, že i krok stranou může pomoci některým dalším deskám nebo projektům ke vzniku. To je i případ desky „Temper, Temper“, která dostala kartáč za to, že neobsahovala žádná kytarová sóla a byla ve výsledku mdlá a nevýrazná. Těžko říct, jestli by pak finální podoba následující desky „Venom“ byla bez předchozího spálení se stejná či nikoliv. Pokud si totiž poslechnete novinku „Gravity“, vracíme se o několik let zpět s tím rozdílem, že Bulleti nám ještě více zpopovatěli a snaží se svézt na vlně moderního zvuku.
Co to znamená? Na „Gravity“ nenajdete kytarová sóla ani ikonické dvojhlasy. Upřímně řečeno, kytary jsou dosti odbyté a upozaděné – často stačí jeden hlavní riff a vše je doplněno samply. Velšané tak na desce ztrácí svou vlastní identitu a ani většina refrénů netvoří stadiónový efekt. Spíše než na léty prověřené akordické postupy a tah na branku se sází na otravné popové popěvky („Not Dead Yet“) nebo se naopak ne úplně daří z refrénu udělat vrchol skladby („Piece of Me“). Citelně tu chybí typický prvek Bulletů, kdy při přečtení názvu písničky okamžitě naskočí melodie refrénu. Tato „kontrola“ funguje snad jen při „Letting You Go“.
Zkrátka a dobře zafungoval obchodní model a inspirace přesamplovanými písničkami se špetkou toho autotunu ve stylu posledních alb Linkin Park, Bring Me The Horizon nebo 30 Seconds to Mars. Dopad je masový, písničky jsou líbivé a členové kapely se nemusí zase tak nadřít. Jmenovitě sólový kytarista Michael Paget si musí nové album pochvalovat, protože při jeho hraní si může třeba uvařit tříchodové menu nebo si vyřídit korespondenci. Až tak žalostně málo kytarová nová nahrávka je.
Jediné pozitivum na nové placce lze shledat v útržcích jednotlivých skladeb, které se občas zablesknou tvrdším riffem nebo screamem (teď už spíše) Jamieho Mathiase. „Gravity“ je zkrátka těžce průměrné dílo, které zadupává do země typické prvky kapely a naopak prosazuje ty mainstreamové. Je to veskrze nudné, nezáživné a bezzubé. Ale jak bylo řečeno, třeba kapela tento experiment potřebovala stejně jako před lety „Temper, Temper“. A pokud se parta kolem Matta Tucka opět nadechne k tvorbě připomínající starší kousky, jako třeba bonusový „Crawling“ (bod navíc), blýská se na lepší časy.
|
