Protože josefovský festival Brutal Assault bývá na můj vkus přelidněný, vzplanula jsem touhou objevit něco jiného. Na slovenský festival Gothoom nesoucí se v rodinném duchu jsem od přátel slyšela samou chválu, a tak jsem se letos poprvé vydala právě sem. Letošní ročník se ve dnech 5. – 7. července napodruhé konal v krásném prostředí údolí řeky Hron pod zříceninou gotického hradu Revište, celkově se ale jednalo už o ročník devátý (festival se z náboženských a politických důvodů několikrát stěhoval). Zajímavý výběr kapel, krásná příroda, nesmírně pohodová a přátelská atmosféra a lidí tak akorát (letos prý přicestovalo lehce přes dva tisíce lidí a převahu měli Češi) jsou věci, jež tento unikátní festival charakterizují nejlépe.
Poněvadž jsem se na tento metalový svátek těšila opravdu hodně, můj stan byl na místě vztyčen již ve středu. Ze stránek festivalu jsem měla nastudované, že ze Žarnovice jezdí do Revištského Podzámčie autobus, ve skutečnosti tomu tak ale nebylo a té hrstce cestujících vlakem (většina přijela auty) nezbylo nic jiného, než jet taxíkem nebo jít pěšky (chtěla jsem být na místě co nejrychleji a v horkém počasí se mi čtyři kilometry jít nechtělo). Po postavení stanů následovalo ochlazení se v řece, seznámení se s útulným areálem a užívání si velice přátelské rodinné atmosféry za doprovodu pitiva. Aneb kdo nepil borovičku, jako by tam vůbec nebyl.
Prvnímu gothoomskému dni se říká „blackmetalový čtvrtek“, nic jiného než black metal v ten den na pódiu nepotkáte, což pro mě znamenalo nejzajímavější, ale také nejnáročnější část festivalu. Během dopoledne jsme si nechali ozdobit ruce růžovými festivalovými páskami, dali jsme další koupačku v řece,
sedli si do restaurace na gulášek a kolem druhé se dostavili k pódiu, kdy se celý festival oficiálně odstartoval.
A start to byl ve velkém stylu, neboť polští pohané Proch si pódium vybavili blackmetalovými rekvizitami, své tváře po pohansku ozdobili a to nejdůležitější ze všeho – hudebně oslnili, přitom na svém kontě mají teprve čerstvý debut. Masivní nazvučení dalo vyniknout lahodným řevům basáka Moloha stejně jako nástrojům. To ostatně platilo pro většinu kapel a nikdy jsem se nepotýkala s neuchopitelnou zvukovou koulí, za což jsem zvukaři velmi vděčná. Na jednu skladbu se Moloh utišil a mikrofon přenechal hostující zpěvačce, která svými řevy sice vyrazila dech, ale s kapelou vůbec neladila. Pro pány v publiku zajisté příjemná vsuvka, z pohledu čistě posluchačského zbytečný a nehodící se prvek. Jinak Proch odstartovali gothoomské křepčení na výbornou.
Následovala brněnská klasika Asgard, která zaujala spíše oldschoolověji laděné fanoušky. Po Brňácích přišli na řadu opět Poláci, tentokrát se jednalo o spíše na melodiku zaměřenou kytarovou onanii In Twilight’s Embrace, ze kterých byla znát hráčská vyspělost, jen vokály zněly docela nemastně neslaně. Největší publikum měla toho dne brněnská legenda Root, která mě na Gothoomu bavila nejvíce, co jsem ji kdy měla tu čest vidět, za což z velké části mohl dobrý zvuk, na druhou stranu třeba zmínit, že starší fanoušci měli výhrady k setlistu.
Pomyslný večerní blok započali švýcarští okultisté Schammasch, na které jsem se chystala v lednu do Prahy, ale bohužel mi to nevyšlo. Už při zvučení jsem měla pocit, že v následujících desítkách minut se ocitnu naprosto mimo své bytí a Švýcaři mi to okamžitě potvrdili.
Navíc vysokou uměleckou úroveň doprovázela na kapelu krásná podívaná (v rukou Schammasch se skrývá i recept na růst vlasů, jinak si to vysvětlit nedokážu). Síla nadstandardního počtu tří kytar společně s perfektními okultními vokály udělala své, zvuk byl vynikající (snad ještě lepší než studiový), mimotělně se cestovalo hodně daleko a nejdále vzdálený bod se pomyslně nacházel ve skladbě „Chimerical Hope“. Jednoznačně nejsilnější vystoupení blackmetalového dne a dost možná i celého festivalu.
Po neskutečném vystoupení Schammasch měl přijít další hřeb večera, jenomže namísto islandských Svartidauði na pódium přišla česká legenda Inferno, která měla hrát až později. Pod pódiem zavládl zmatek a nepokoj, neboť na Islanďany natěšení fanoušci měli najednou před sebou kapelu, kterou mohou v českých a slovenských klubech vídat častěji. Své nástroje rozezněli tedy Inferno a v takové situaci to pánové neměli vůbec lehké. Zvuk se mi zdál o něco tišší a možná i díky tomu jsem měla lehčí obtíže se do jinak výborného karvinského black metalu více vložit.
Na živá vystoupení Darkened Nocturn Slaughtercult jsem slyšela slova chvály, ale popravdě mě nikterak neuchvátili. Němci se výjimečně potýkali s nevyváženým zvukem, velmi hlasité bicí uzurpovaly hůře slyšitelné kytary, a proto vokály strašidelné zlatovlásky Onielar zrovna nejlíp nezapadaly. Ale přiznávám se, že toto byl snad jediný black metal, který jsem kdy sledovala při klobásce vsedě z lavičky, poněvadž jsem si chtěla šetřit energii na Blaze of Perdition a na přesunuté Svartidauði. Během Darkened Nocturn Slaughtercult mi několikrát prolétla hlavou myšlenka, že v první lajně bych si je zřejmě užila jinak. Třeba u post-rocku by to nevadilo, ale zrovna black metal se zpovzdálí pořádně užít a prožít nedá. Pocákat krví se tedy od těchto Němců nechám snad někdy jindy.
Vloni na Eternal Hate Festu tratili Blaze of Perdition mnohé kvůli vystoupení za denního světla, které jim tam vůbec neslušelo. Tentokrát jsem jejich koncert mohla zažít po půlnoci, a jak jsem tehdy předeslala, bylo to úplně o něčem jiném. Atmosféra, jakou v noční čas kapela vytvořila, by se dala krájet a probudila by snad i mrtvého. Blaze of Perdition navíc dostali velký časový prostor, který dovoloval se potápět ve hluboké spirituální atmosféře dostatečně dlouho.
Blackmetalový den nakonec uzavírali Svartidauði, kteří se přesunuli z důvodu pozdního příjezdu na místo a tím získali sice tmu,
ale publikum kolem jedné ranní holt poněkud prořídlo. Tyto Islanďany jsem viděla poprvé, ovšem dle slov druhých změny v sestavě přinesly krok zpět. I tak Svartidauði předvedli vynikající a zatraceně temný black metal s „něčím navíc“. Spolu s technickou zdatností byly tím něčím navíc islandská tempová nepředvídatelnost a zapeklitost, které v pohodě udržovaly mou koncentrovanost i kolem druhé hodiny ranní a které kapelu odlišují od klasických blackmetalových řezaček. Po tomto zážitku a celém čtvrtečním blackmetalovém svátku se zbývalo jen uložit ke spánku a nabrat nových sil na další dva festivalové dny.
|
