Druhý festivalový den poznamenala nepřízeň počasí, kvůli které z programu vypadly hned čtyři kapely: Brute, Ramchat, Tortharry a Doomas. Naposledy zmíněné Slováky už špatné počasí sice nezasáhlo, ale Peter Beťko, pořadatel festivalu, baskytarista a zpěvák kapely v jedné osobě se rozhodl nechat raději prostor kapelám větším.
Během hracího času Melancholy Pessimism (svůj set nedohráli) se přihnala bouřka s krupobitím, která zapříčinila vytopení pódia a znemožnila tak na několik hodin kapelám hrát. Akorát jsem se stačila ukrýt do stanu, když déšť nabíral na síle. Předpověď nejdřív hlásila, že do hodiny má déšť ustat, nestalo se tak, s každou půlhodinou se předpověď měnila a ustání deště odkládala. Z vypadnuvších kapel mě mrzeli Doomas (ty ale vídám docela často a jejich přístupu si vážím) a potom hlavně Ramchat, aktuální deska „Nepočaria!“ je výborná a těšila jsem se, jak si tuto pohanskou nálož vychutnám naživo. Snad budou k vidění jinde.
Přízeň počasí měli ale na své straně pardubičtí Dysangelium, a tak si nezopakovali hraní za deště z loňského Brutal Assaultu (dle předpovědi mělo pršet už dopoledne). Dysangelium jsem na Gothoomu viděla počtvrté a přestože hrají mnou ne příliš poslouchaný death metal, pořád mě baví. Jejich vystoupení jsou totiž plná energie, pěkných kytarových motivů a skladeb s provokativními protináboženskými texty. Nejméně polovinu setlistu tvořily kousky z připravovaného alba, které mi ve srovnání se starou tvorbou přišly o ždibec melodičtější.
Než se spustila devastující průtrž, šlo se na oběd a následně do pivního stanu, takže nic jiného kromě Dysangelium jsem do večera neviděla. Po několika hodinovém výpadku hráli jako první deathaři Just Before Dawn, následovaní dalšími deathaři Maat, kteří se orientují na egyptskou mytologii, poté přišli páteční headlineři Exodus a Septicflesh (tyto dvě kapely si prohodily pořadí z důvodu pozdějšího příjezdu Septiců). Staří legendární Exodus z Ameriky objektivně platili za „největší“ kapelu festivalu, tento starý thrash metal jde ale úplně mimo mě. Na Septicflesh jsem byla zvědavá, pamatuji si je šest let zpátky z Metalfestu, kde mě bavili. A bavili mě i teď, jejich vystoupení mělo zkrátka koule, jenom kytary bych uvítala hlasitější. Zpěvák zkušeně komunikoval s publikem, což pro mne coby vyznavače převážně black a doom metalu byla docela změna. A obdobně jako tomu bylo předchozí den u Root, tak i u Řeků fanoušci více ocenili staré fláky než ty nové.
V čase půlnočním na scénu nastoupili Zhrine, další perla z Islandu, která je personálně propojená se Svartidauði. Do jejich experimentálního black metalu jsem se krásně ponořila, nechala se bičovat dominantními bicími a užívala si neskutečně silnou atmosféru. Zhrine předvedli perfektně odehraný koncert bez chyb, který byl obohacen o hru smyčcem na kytaru anebo o elektrický kontrabas. Většinou hudební tělesa zaměřující se na atmosféru využívají jednodušší postupy, Zhrine však mile překvapili tím, že velkoformátovou atmosféru umí vytvořit i přes technickou vytříbenost. A pokud mám srovnat Zhrine se Svartidauði, prvně jmenovaní překvapili a jsou o něco napřed. Těmto Islanďanům se klaním.
Z pátečního programu jsem se ale úplně nejvíc těšila na avantgardní post-black od polských Mord`A`Stigmata. Ti se s nástupem na pódium začali prohrabávat negativními pocity a následně je kytarami rozkládat na malé částečky, což mi po blackověji laděných Zhrine a v popůlnoční době přišlo nanejvýš vhod. Bylo jim dovoleno docela solidně přetáhnout druhou hodinu ranní a kamarádům připadalo toto vystoupení až příliš dlouhé, mně však ne. Na dlouhé post-blackmetalové kompozice jsem zvyklá a dokáži si je náležitě vychutnat a procítit je takovým způsobem, že příliš nesleduji dění na pódiu. Mord`A`Stigmata fungují už nějaký ten pátek, ale já jsem je objevila až teď díky Gothoomu, kde předčili moje očekávání a rovnou je řadím mezi post-blacky mi nejmilejší a nejbližší. Potom jsme ještě poseděli venku na lavičkách a následně se přesunuli popíjet do roubenky.
|
