V programu posledního dne festivalu převažoval death metal, který z mých tužeb už téměř vymizel, a tak jsme si na slunné odpoledne naplánovali povinnou procházku na zříceninu hradu Revište. Dopoledne bylo ale žánrově ještě docela rozmanité a nabídlo i jedno velké překvapení. Pojďme ale hezky popořádku.
Slovenská oldschoolová thrashovka Acid Force šla naprosto mimo mě, němečtí Deadfreight of Soul neměli špatné kytary, ale po pár skladbách nuda. V případě coristů Zhi Ren se pro mě jednalo o těžkou nestravitelnost a na technickou deathovku Shodan jsme odešli. Mezi dvojící posledně jmenovaných ovšem přišlo něco docela nečekaného. Poměrně nová kapela Soothsayer z Irska (zpěvák během vystoupení neustále opakoval „my jsme Soothsayer z Irska“, což působilo vcelku vtipně) ponořila svoje hudební rozpoložení do těžce atmosférického sludge/doom metalu, který by si určitě zasloužil lepší čas než ten obědový. Vedle kvalitní hudebně-pocitové nálože na sebe strhával pozornost zpěvák, který nejenom že lezl po pódiové konstrukci, ale také vlítl na trávník mezi nás, kde v emocionálním projevu pokračoval tak, jako by pořád stál nahoře na pódiu. Dech beroucí zážitek.
Ramchat, na které jsem se hodně těšila, bohužel kvůli bouřce a krupobití předchozí den nevystoupili, a tak jako útěcha mi posloužili Lunatic Gods. Aktuální fošna „Turiec“ mne sice příliš neoslovila, naživo jsem tomu ale dala šanci. Vystoupení to bylo hezké s mnoha hráči na pódiu (spolu s klasickým metalovým instrumentálem byly zapřaženy také housle, klávesy a vedle bicích ještě perkuse), ale na mne i naživo byli příliš folkoví a třeba na kamarádku zase příliš blackoví, prostě ani jedno a ani to druhé. Poté následoval jeden death metal za druhým, a tak jsme se odebrali do roubenky na oběd a následně se vydali nahoru na hrad pokochat se nádherným výhledem na festivalový areál a jeho pohádkové okolí.
Vrátili jsme se až na mexické headlinery Brujeria, na které jsem byla připravená a jejich corové divadlo jsem brala s nadhledem a humorem. Před pódiem se hned utvořil velký prostor pro circle pit, jemuž dominovali fanoušci převlečení za Teletubbies (ti nás bavili po celé trvání festivalu), kteří se nakonec ocitli s nadšenou Brujeriou na pódiu. Poté přišel druhý sobotní headliner, Vader z Polska, který přitáhnul velké obecenstvo. Zřejmě velmi kvalitně odehraný koncert, mně však tento death/thrash metal, stejně jako v pátek Exodus, neměl co nabídnout.
Přestože z aktuální desky Sólstafir zrovna sto metrů vysoko neskáču, jejich koncert i tak sliboval hlubokou islandskou melancholii. Ze začátku lehce pokulhávalo nazvučení zpěváka, to se však po první skladbě vyladilo. Jenomže s každou další písní (nejen) mě tito Islanďané bavili méně a méně, a ani po posilnění se hruškovicí nedokázali zaujmout. V podstatě se celou dobu čekalo, kdy konečně začnou něco pořádně hrát. A poněvadž při zvýšení tempa kapela předváděla šíleně jednoduché věci, ani ty svižnější a temnější pasáže mě vůbec nebavily. Během tohoto koncertu padaly mezi mnou a vedle stojícím trpitelem jízlivě znuděné hlášky, jimiž jsme se bavili, když už dění na pódiu nestálo za moc. Nakonec zpěvák označil festival jako „lovely“, čímž tomu nasadil korunu. Alespoň vím, že na samostatný koncert Sólstafir chodit nemám.
Na švédské Entrails jsme opustili prostor před pódiem, abychom se na finále festivalu občerstvili. Zklamání a nulový zážitek ze Sólstafir vynahradili špičkoví Obscure Sphinx z Polska, kteří se řadí k těm formacím, jež na domácí poslech příliš nezaujmou, ale naživo tomu je zcela jinak. Polský sludge metal prolévaný post-rockem v čele s velice zajímavou ženskou bytostí nehrál o sobotní půlnoci zatraceně dobře jen na audio stránku, ale také na tu vizuální. Útlá zpěvačka a exhibicionistka Wielebna toho do svých kreací dávala tolik, až jsem několikrát přemýšlela nad tím, co se jí tak asi zrovna může honit hlavou. Své úchvatné vystoupení doprovázela mnoha křiky, a ty střídala krásně zabarveným a chvílemi zatřeným čistým zpěvem. Velké překvapení a úctyhodný festivalový skoro-závěr.
Na úplný závěr celé třídenní akce, na německé Ctulu, zůstalo před pódiem jen přibližně padesát lidí a těžko říct, zda se tak stalo kvůli únavě anebo kvůli blackmetalové čistotě, jež byla ještě před námi. Revištské Podzámčie totiž kolem druhé ranní kosila nekompromisní blacková řežba s krásně nabroušenou pilkou, která uvrhávala do pekelných hlubin a mě dostávala do totálního transu. Chvílemi jsem jen stěží chápala, jak je možné, že takovou parádu udělají jen tři zahalenci. Přestože nás před pódiem mnoho nebylo, dokázali jsme si vydupat přídavek a bylo znát, že kapela je se skromným (za to žánru oddaným publikem) spokojená, neboť rozdávala trsátka a hodila setlist (ten letěl mým směrem, jenže dopadl asi metr přede mě do prostoru mezi plůtkem a pódiem, načež jsem odhodlaně a s kamarádovou pomocí tuto překážku zdolala, aniž by mi v tom někdo ze security chtěl bránit – další pěkný zážitek).
Po posledním hudebním úkazu se nám ale s festivalem ještě loučit nechtělo, a tak jsme si ještě s partou moc fajn lidí udělali malou afterparty a potřebné síly na odjezd zpět do reality jsme počali nabírat až po rozednění. Na festivalech mám ve zvyku chodit po poslední viděné kapele spát a fakt, že na Gothoomu tomu bylo většinou jinak, jen dokládá skvělost tamní atmosféry. A skvělost vystoupivších kapel dokládá zase můj kompletně ztracený hlas.
Na základě dalších faktorů jakými jsou v zeleni oděné místo činu s pohodlným přístupem do řeky, orámované horami, velká nálož chuťovým pohárkům lahodících kapel a žádné zbytečné unavování se vznikající z překonávání velkých vzdáleností mezi stanem, pódiem a stánky, si dovolím pronést superlativa. Pro mne se Gothoom stal nejlepším a nejpříjemnějším vícedenním festivalem, na kterém jsem kdy byla a z areálu mne vyprovázelo jasné rozhodnutí – příští rok zas!
|
