Tak se nám v Itálii zase urodilo, a to dokonce na debutové úrovni! Formace Devious Mine sice existuje přes deset let, na studiovou prvotinu ovšem došlo až letos. Album obsahuje devět položek a všechny představují italskou (tedy potažmo celosvětovou) powermetalovou školu ve velmi lichotivém světle. Inspirace ranými Vision Divine, Labyrinth nebo Highlord je evidentní, pětice hudebníků této party ale dokázala v léty osvědčených formulích nalézt dostatek prostoru pro osobní vyjádření a invenci.
Copak o to, takových kapel je v Itálii víc, někdy se jim však do cesty postaví špatný zvuk (Athlantis), jindy horší zpěv (Windrow), případně se úplně vytratí původní autorský šmrnc (současní Highlord). A protože v případě Devious Mine je zvuk i zpěv v pohodě (vokalista Alberto Ambrogiani je jakýmsi barvitým mixem mezi Michelem Luppim a Andy Marchisiem, což jako pozitivní vizitka myslím úplně stačí), můžeme se nechat naplno unášet kompoziční nápaditostí, která dosahuje velmi obstojných rozměrů.
Už symfonicky gradující intro „Lux Primo Die“ začne vzbuzovat nemalé očekávání, navazující dění pak dobrý start nahrávky jenom zdůrazní. Melodické vábení kam ucho doslechne, atraktivně vtahující rytmika, rozpínající se od baladického až po spídové tempo, líbivé pěvecké linky a samozřejmě nezbytné klávesové jiskření, to vše bublá v základu každé z nabízených skladeb (s přípustně mírným zaváháním v samotném závěru desky). Autorům přitom neschází smysl pro hravost (viz sólový ostrůvek uprostřed jedné z nejrychlejších písní „Struggle Of Hope“), případně pečlivě vystupňovanou chytlavost („One Way Love“ a "The Last Hope"). Nějaké progresivní složitosti zde není možné očekávat, tohle je přímočaré žánrové album (včetně rozumné pětatřiceti minutové stopáže), jehož největší předností je lehká vstřebatelnost a mimořádně příjemná poslechovost. Palce nahoru!
|
