„Předpokládám, že jsi slyšel o smrti Randyho Rhoadse, Ozzyho kytaristy, no, kapela je uprostřed obrovskýho americkýho turné a potřebují doplnit. Mohl by ses sebrat a přijet ho nahradit?“ Bylo to, jak já si pamatuju, přesně takhle strohý a stručný,“ vzpomínal po letech na konec března irský kytarista Bernie Tormé. Hráč, který měl za sebou jak punkové období na konci sedmdesátých let, tak několik let úspěšného působení po boku tehdy bývalého zpěváka Deep Purple Iana Gillana, byl nakonec tím, kdo měl na pódiu stát vedle Ozzyho Osbournea. Místo Randyho Rhoadse. Nejprve sám Madman uvažoval o ukončení činnosti, protože Rhoads byl pro jeho sólovou kariéru takřka nezbytný, ovšem management, kde už nezastupitelnou roli měla Sharon Arden, byl jasně proti. Náhrada nenahraditelného tak proběhla velmi rychle.
Jenže Tormé v sestavě dlouho nevydržel. Za dva měsíce už byl pryč, protože, jak sám tvrdil, byl už zvyklý šéfovat své kapele a ne se podřizovat pro něho nesmyslným nařízením. Nakonec po Ozzyho boku nezůstal ani další kytarista, Brad Gillis, který dal přednost kapele Night Ranger, se kterou na hairmetalové vlně v osmdesátých letech sklidil velký úspěch. Hledání proto pokračovalo. Zastavilo se vlastně jen na jediný den, na 4. července 1982, kdy se konala opulentní svatba Ozzyho a Sharon Arden. „Chtěla jsem mít svatbu hned ráno,“ svěřila se Sharon, „protože jsem si myslela, že je to jediný způsob, jak udržet Ozzyho střízlivého. Ale ani to se nepovedlo.“ Nakonec se kytarový post obsadil záhy. Z tehdy rychle bující kalifornské scény se totiž vyloupl ten pravý, Jake E. Lee. Někdejší člen Ratt a Rough Cutt, který okamžitě upoutal Ozzyho pozornost žhavou hrou, jež měla blízko k Rhoadsovi, přestože nepostrádala značnou část osobitosti.
Mezitím ještě stačilo vyjít živé album „Speak Of The Devil“, kde je ke slyšení jak hra basisty Rudyho Sarza, tak kytaristy Brada Gillise a které obsahuje výhradně skladby od Black Sabbath, za což si Ozzy vysloužil nenávistné komentáře ze strany svých bývalých kolegů, kteří měli aktuálně na trhu rovněž živák „Live Evil“. Ozzy sám se ale soustředil na práci na důležité třetí desce. Kajícně byl povolán opět basista Bob Daisley, který se zapojil do kompozičního procesu. Sarzo se totiž vracel zpět ke Quiet Riot, se kterými ho v roce 1983 čekal fenomenální úspěch alba „Metal Health“. Značná část kompoziční práce ležela na Jakeovi. Ten se ale projevil jako velmi zdatný autor, který dokáže Madmanovi poskytnou natolik silný materiál, aby dokázal konkurovat práci Randyho Rhoadse. Ba co víc, místy byly skladby natolik silné, že zastínily i některé momenty rhoadsovské éry.
Ve své době bylo sice album „Bark At The Moon“ chápáno jako krok směrem k mainstreamu a napadáno za to, že nemá takovou sílu jako jeho předchůdci, což ale dnes můžeme označit za hloupost. Dokonce se dá v případě „Bark At The Moon“ mluvit o desce trochu silnější než byla předchozí „Diary Of A Madman“. Došlo sice ke zjednodušení výrazu a větší využití kláves poukazovalo na příklon k popovějšímu vyznění, ovšem Ozzy předložil kolekci skladeb, které prokázaly svou životaschopnost a některé (především skvostná titulní věc) vydržely v koncertním playlistu dodnes.
Úvodní „Rock N`Roll Rebel“ nepředstavuje tak silný otvírák jako byl na minulém albu „Over The Mountain“, ale zaměřuje se spíše na nový trend, který začaly v rockové hudbě udávat hairmetalové party z Kalifornie. Pro tento styl hudby byl Jake E. Lee naprosto skvělým kytaristou, přestože se od tamních borců odlišoval více heavymetalovějším cítěním. To je naprosto zřejmé z ohnivého riffu titulní „Bark At The Moon“, který sám Lee dodnes označuje jako za svou nejlepší práci všech dob. Skladba samotná je jasnou klasikou Ozzyho tvorby a největším hitem desky a to i přesto, že se na desce najdou i další podobně kvalitní věci. Mezi ně se jasně řadí rychlá „Forever“ (na americkém vydání pojmenovaná „Centre Of Eternity“), jenž zaujme úvodní mystickou atmosférou, která se rozjede jako těžkotonážní metalový buldozer, nebo „Waiting For Darkness“ s duchem starých Black Sabbath.
Povedly se rovněž obě balady. „You`re Not Different“ se snaží o jakýsi rockový výraz, jelikož jí ten kabátek výrazně sluší, ovšem „So Tired“ už využívá velkého množství orchestrací, které jí posunují do středního proudu. Za tento přístup si Ozzy v té době slíznul pěknou dávku nadávek z řad skalních, ovšem i oni museli po letech uznat, že „So Tired“ je skutečně dobrá skladba, navíc s přihlédnutím k Ozzyho životním peripetiím, kdy jej už alkohol a drogy začínaly stahovat ke dnu. Šílenství ale teprve mělo dostoupit vrcholu na následujícím turné.
Na to se Ozzy vypravil ve společnosti tehdy se řádně rozjíždějících Mötley Crüe. Kombinace, která jde až na krev. Dodnes jak Madman, tak pánové Neil, Sixx, Lee a Mars vzpomínají na společné koncerty jako na neředěnou dávku šílenství, jako na nekonečnou párty s hektolitry chlastu a tunami kokainu. „Podal jsem Ozzymu brčko, aby si dal šňupec,“ vzpomínal basista Mötley Crüe Nikki Sixx, „přišel ale k prasklině chodníku a nahnul se nad ní. Viděl jsem dlouhou řadu mravenců… Strčil si brčko do nosu a jediným monstrózním tahem nasál celou tu řadu mravenců. Postavil se, zaklonil hlavu a zakončil to mohuntým frknutím… Pak se vychcal na chodník. Aniž by si všímal stále početnějšího publika, klekl si na zem a začal tu loužičku vylizovat. Podíval se na mě: „Udělej to, Sixxi.“ Polkl jsem a začal se potit. Takovému tlaku kolektivu jsem nemohl vzdorovat. Koneckonců, Ozzy toho udělal pro Mötley Crüe hodně. Rozepnul jsem tedy kalhoty a když jsem se shýbal, abych dokončil, co jsem začal, Ozzy se vrhl na zem. Klečel na čtyřech a lízal moje chcánky. Od té chvíle jsme veděli, že když děláme cokoliv, existuje ještě někdo, kdo je ještě nechutnější a odpornější než my.“ Zatímco Mötley Crüe byli tenkrát na silném vzestupu, Ozzy padal opačným směrem...
|
